MadHouse ( Niall Horan CZ )

1. Discovery

Otevřela jsem na bílo natřené dveře a vešla do malé chodbičky. Jemné zavrzání oznámilo můj již tak pozdní příchod. Zula jsem si tenisky, pověsila bundu a šla si odnést věci do pokoje. Moje kroky však zastavil už na pohled nasupený otec. Strnula jsem a zadívala se na něho. Rychle se napil oblíbené malt whisky, přičemž se nepatrně přibližoval ke mně. Skleničku, napůl prázdnou, drtil ve své pravé ruce a levou mě chytil pod krkem. Vystrašeně jsem ucukla a snažila se uvolnit ze sevření.

" Ta..ti!" zaúpěla jsem. On se jen díval a v očích měl ten velice známý vztek, který měl pokaždé, když se mu něco nelíbilo. Modrýma očima jsem se snažila najít sebemenší pomoc, mámu či bratra, jenže po chvilce uvažování zjišťuji, že jsou všichni pryč a já jsem tu sama s tímhle surovcem a ožralou. Znovu sebou prudce trhám, ale je mi to k ničemu. Jeho stisk zesílil.

" Kolikrát jsem ti říkal, že máš být doma včas, hmmm ?" zařve přes celou místnost. Snažím se jakkoliv odpovědět ale vychází ze mě jen sípavé a nesrozumitelné skřeky. Nakonec mu dojde trpělivost, praští se mnou o zem, otáčí se a kolébavým krokem odchází do obýváku. Prudce se zvedám, popadám tašku a utíkám do pokoje. Tam se pro jistotu zamknu. Svalím se na postel a začnu vzlykat. Nechápu to, proč je takový a proč na mě ? Jsem až moc vyděšená na to abych racionálně uvažovala a tím se dostala k nějaké odpovědi. Rychle se převleču a jdu dolů. Otec zřejmě usnul, takže můj odchod už není prodlužován. Utíkám na zadní zahradu, poté brankou do lesa, který se tyčí na vysokém kopci za naším domem. Ani jsem se neohlížela a jen běžela. Doběhla jsem až na mýtinu, ze které byl výhled na celé město. Odsud vypadalo tak nevinně, jako by se tam vůbec nic nedělo. Tentokrát pomalým krokem jsem došla až na okraj lesa. Tyčila se tam napůl rozpadlá budova. Pamatuji, jak mi o ní máma vyprávěla. Je to bývalá psychiatrická léčebna, která byla ve své době slavná. Ale ne kvůli počtu vyléčených, ale díky hnusným pokusům na pacientech, které se tu odehrávaly a počtu mrtvých. Na začátku 90. let ji zavřely. Část budovy potom odkoupil jakýsi Horan, zbohatlík ze západní části města a druhou část nechali chátrat. Lidé se tomuhle místu radši vyhýbají, dokonce i bezdomovci radši umrznou, než aby se sem šli vyspat. Z nebe se začali snášet první kapky deště a mně nezbylo nic jiného než se rozběhnout k budově. Nejdřív jsem se schovala jen pod přístřešek ale vítr, který rozfoukal déšť, mě donutil se skrýt uvnitř děsivého domu. Ztrouchnivělými dveřmi jsem vešla do přízemí. Působilo to tam tak smutně. Kruhovitý stůl ukrytý v pravé části místnosti byl pokryt papíry a prachem, který se tu za těch dvacet let nashromáždil. Židličky a lavičky byly poházené, zdi pokrývaly nepatrné známky pokusu o grafity a na zemi pobíhali brouci a odpřísáhla bych, že i nějaká ta krysa. Hledala jsem nejbezpečněji vyhlížející židličku, sedla si a tenkou mikinu natiskla víc na sebe. Mou pozornost po chvíli upoutaly dveře, které se nacházeli za kruhovým stolem recepce. Šouravým krokem, který mi neustále znemožňovala ta havěť, jsem se k nim přiblížila. Lehce jsem do nich drcla ale nic. Tentokrát jsem do toho dala víc síla a tak po skřípavém zvuku, připomínající brek dítěte, se rozletěli. Dveře vedli do prodlouhlé chodby, kterou zakončily úplně stejné dveře jako ty, kterýma jsem vešla. Na každé straně chodby byly troje dveře, zřejmě vedoucí do kanceláří a nebo pokojů bývalých pacientů. Na to abych se za ně podívala, mi bránil narůstající strach a i kdyby ne strach, tak by mi vtom zabránila prkna, která na nich byla přibitá. Rychle jsem se rozběhla lítačkám naproti mně. Opět jsem do nich dala vetší ránu a ony se otevřely. Tentokrát jsem se objevila v místnosti připomínající to místo, kde si hrají děti ve školní družině. Takže to bude společenská místnost, domyslela jsem si.Chvíli jsem se jen tak rozhlížela, když v tom najednou.

" Pomóóc!!" uslyšela jsem křik z druhé strany budovy. Ani se nedivím, že to slyším, všechno se to tu tak rozlíhá. Víc mě udivil fakt, že jsem to slyšela z té opravené části, tam ale nikdo být nemá, ne? Nebo jsem si to aspoň myslela. Odvážnější část mě, donutila tu vystrašenou abych se pohnula a šla směrem k místu, kde se ozývali výkřiky. Prošla jsem nejméně dalšími pěti místnostmi. Dostala jsem se až k další úzké chodbě, připomínající tu první až na to, že místo dveří vedoucí kamsi, tu byla okna, která mi dávala krásný výhled na venkovní areál ústavu. Dovtípila jsem se že to bude vést do opravené části. Pokusila jsem se vzít za kliku dveří na konci chodby, ale byly zamčené. Uslyšela jsem kroky a jakoby zvuk vrtačky. Opět ten příšerný skřek. Otřásla jsem se. Po chvilce už to ustalo a byl slyšet jen chladný smích. Zrovna když jsem se chtěla otočit a zmizet odsud, jsem uviděla jak zpod dveří vytékají pramínky rudé krve. Dech se mi zrychlil a hlava se mi zamotala. Pak už jsem jen viděla vysokou postavu za sebou a temnotu zahalující mé oči.

Doufám že tam není moc chyb, ale určitě bude. Budu ráda když to někdo bude číst :)