Dracula

Kapitola XLIII.

Malebná kavárna přilákala Mínu s Lucy k odpolednímu posezení. Kam jinam utéct před šedivou dekou na nebi a chladem, než k šálku horkého čaje. Dívky se usadily u stolu poblíž dveří, aby mohly sledovat dění na ulici. Zejména Lucy, která se v tom přímo vyžívala. Dle svých slov čerpala inspiraci pro své obrazy, avšak Mína v tom viděla pouze záměr být u příležitostného povyku první a vytěžit z toho co nejvíc.

„Arthur se má dobře," nadhodila Mína s jistou zlobou ve hlase, když se od jejich stolu odporoučel číšník, který se nechal chytit do sítě flirtující Lucy.

„To je dobře," zamručela blondýnka a tvářila se, že jí víření čajové hladiny lžičkou přijde jako to nejzajímavější na světě.

„Vážně? To k tomu víc neřekneš?" Mína nečekala žádné projevy strachu či obav, ale úplný nezájem taky ne. Co mohlo v Lucy vzbudit soucit, když ne jejich společný přítel, kterého někdo málem zabil?

„Míno," Lucy obrátila oči v sloup, „musíme se teď o tom bavit? Arthur žije, je v pořádku a na tom přeci záleží, ne? Hlavní je, že se našel a nic se mu nestalo."

„Nic se mu nestalo?" Mína se musela krotit, aby nevyjekla na celou kavárnu.

Rozhlédla se kolem, ale kromě pár lidí u barového pultu a jednoho páru v zadním boxu zela kavárna prázdnotou. Výhoda málo frekventovaných ulic. Člověk měl alespoň nějaké soukromí. Nad barem navíc chrčela stařičká televize, kde se právě nějaká reportérka snažila sdělit divákům nejnovější zprávy, avšak její hlas až k Míně nedoléhal.

„Lucy, někdo se ho pokusil zabít," naklonila se ke své kamarádce s vyčítavým tónem, „napadli ho, unesli ho a málem to skončilo, jak nejhůř mohlo. To to s tebou vážně nic nedělá?"

„Ne," vyjela Lucy příkře a vzhlédla k Míně. Při pohledu na její nevěřícný výraz jí došlo, že přestřelila. S povzdechem se zapřela v nalakované dřevěné židli: „Podívej, Míno, je to vážně hrozné, ale pochop, že já jsem někde jinde. O Arthura nemám zájem celou dobu a to jeho dolézání mi už vážně lezlo krkem. Karma. Došlápla si i na něj. To má za to, že se sám choval jako stalker. Na každého jednou dojde. Já s ním nechci nic mít, jsem prostě jinde."

„Nebo spíš někdo jiný v tobě, co?" prohodila Mína rozmrzele, když tu jí došlo, co vlastně řekla.

Lucy na ni zírala s očima nevěřícně vykulenýma a přemáhala se, aby se nerozesmála na celé kolo. Nemohla tomu ale poručit. Odkašlala si a to už musela skrýt obličej v dlaních a snažila se zadusit smích. Ani Mína se neudržela a rozesmála se. Opět cítila, jak je rudá až za ušima. Sklopila hlavu a sama sebe se ptala, kde se to v ní vzalo.

„Tedy...Míno Seward," Lucy popadla jeden z ubrousků ze stojánku uprostřed stolu a ovívala se jím, „kde se to ve vás vzalo? Taková slušná a spořádaná dívka."

Špatná nálada z Lucyina nezájmu o život blízkého člověka byla ta tam. Dívky se nad Míninou prostořekostí náramně bavily.

„Začínám být jako ty," Mína se se smíchem zapřela lokty o stůl a zakryla si tvář dlaněmi, přičemž vrtěla hlavou jako zběsilá.

„To je jen a jen dobře," popíchla ji Lucy a vytáhla z kabelky malé zrcátko.

„Ale ne," zhrozila se, „Míno, tvé nevybíravé vyjadřování mi úplně zničilo make-up," naoko hubovala, „musím se jít upravit."

Hned se také zvedla a zamířila ke dveřím za barem. Mína mohla jen doufat, že čirou náhodou nevleze do špatné místnosti a nenadělá ještě větší humbuk.