✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#75

Krásné nedělní odpoledne!
Po delší době jsem se dnes přiměla k napsání nové části této mé srdcovky... Snad se vám bude líbit, skutečně se chýlíme ke konci, finále mám promyšlené, záleží tedy jen časově, jak se mi vše (ne)podaří.
Mějte hezký zbytek víkendu!

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Jeskyni naplnila oslepující zář. Vycházela jakoby odnikud, obalovala nás do ochranné vrstvy, teplé, hřejivé. Držela jsem Louiho bezvládné tělo ve své náruči, rozhodnutá nenechat si ho vzít, i kdyby nastal konec světa. Máme-li o své životy přijít, pak jedině spolu.

Všichni tři.

Na poslední chvíli jsem v hrdle zadržela zmučený výkřik. Neuvidím vyrůstat naše dítě. Neodvedu jej poprvé do školy. Nenaučím ho jízdě na kole... Jako by mi nějaká krvelačná bestie drásala tělo na kusy. Bolest naplnila každou tenkou žílu, jež v propletencích tvořila mou bytost. Vstoupila do morku kostí, které stravovala ještě zaživa.

„Odpusť," špitla jsem, „odpusť mi, prosím. Miluju tě. A vždycky milovat budu..."

Samuelův křik se násobil. Ačkoli ke mně doléhal zvláštně tlumeně, rozeznávala jsem v něm kapku nenávisti, nerozhodnost a především obrovskou vnitřní trýzeň.

Nepodívala jsem se na něj. Soustředila jsem se na linie Louiho tváře, té, kterou jsem během všech prožitých životů znala lépe než svou vlastní, a přesto ji vnímala jako cizí. Rysy se mu měnily. Zpod nich jako by vystupovala úplně jiná bytost, vzdálená, nedosažitelná. Někdo, kdo se mnou neměl nic společného.

Samuel mu jeho původní podstatu nějak vzal. A já neměla tak velkou moc, abych to vše mohla napravit. Což mě pomalu zabíjelo.

„Neopustím tě," zašeptala jsem vroucně. „Přísahám. Do posledního dechu..."

Padlý Strážce naposledy vykřikl. Pak se rozhostilo hluboké ticho.

A po mně se natáhla temnota.

...

Mé tělo se odmítalo probudit. Nemohla jsem se hnout, každý pokus skončil jen obrovskou nesnesitelnou křečí, která mnou projela. Cítila jsem, kterak mi do skrání stékají horké slané slzy, jež se nezadržitelně kutálely zpod mých křečovitě sevřených víček.

Uvnitř jsem křičela. Ve vzpomínkách se na mě jako meteorická smršť hrnuly obrazy posledních chvil, kdy jsem ještě vnímala. Jeskyně, Samuel. To zvláštní prokletí, jež na Louiho hlavu seslal.

Louis...

Použila jsem veškerou svou niterní sílu a z plných plic zakřičela.

V okamžení jsem na čele ucítila chladivý dotek. „Pšššt, Petru, klid, jsi v pořádku..."

Srdce mi prudce tlouklo do žeber, plíce se nerozpínaly tolik, abych se dokázala pořádně nadechnout. Začínala jsem pomalu panikařit. Jako bych si procházela spánkovou paralýzou, o které jsem toho kdysi tolik četla.

„Uklidni se!" Hlas nabýval na síle. Je to možné? Damien?

„Petru, prosím..."

V duchu jsem napočetla do deseti. Tep se zklidňoval, svaly uvolňovaly.

Konečně jsem otevřela víčka.

První, co jsem spatřila, byla bílá hedvábná nebesa, jež se mi třepotala nad hlavou. Do nosu mi pronikal ostrý pach soli, z dálky ke mně doléhalo šumění oceánu.

Místo mi bylo povědomé. No samozřejmě... Přesně do tohohle pokoje se kdysi přenesla má duše. Má i... i Louiho. Tehdy, kdy jsem prožívala tu šílenou výměnu s Eleanor. Naprosto jasně jsem si pamatovala na stud, jenž mnou prostupoval, když se se mnou chtěl Tommo poprvé milovat. Cítila jsem i strach pulzující ve mně v momentě, kdy se mě dotknul. A pak dozvuky zbabělosti, sotva jsem jej odmítla.

Obrátila jsem hlavu doleva a setkala se s Damienovýma obavami naplněnýma očima. „Kde je?"

Kousl se do spodního rtu a uhnul pohledem.

„Damiene," chytila jsem ho za ruku, „kde je?"

Konejšivě se pousmál a ukazováčkem mi přejel po líci. „Teď na nic nemysli, musíš se nejdřív zotavit. To je nejdůležitější!"

Zavrtěla jsem hlavou a tak jeho dotyku utekla. „Já jsem v pořádku. Ale jestli mi okamžitě neřekneš, kde je Louis a co se s ním stalo, přísahám, že začnu řvát!" Stále jsem si totiž nebyla tak docela jistá, zda je to skutečnost, či sen. Nebo pouhá halucinace předložená umírajícím mozkem. Vždyť... Jak bychom se z té jeskyně dostali? Nedávalo to smysl. Zkrátka nedávalo!

„Dobře," zvedl dlaně do vzduchu, „dobře... Louis je ve vedlejším pokoji."

Ze srdce se mi skutálel obrovský tunový balvan.

„Ale," dodal honem a ve mně se všechno znovu napjalo, „je na tom špatně. Moc... špatně."

Ne, nepřekvapilo mě to. Naopak. Jen se mi jako bumerang vrátilo to šíleně stravující vyčerpání. Sotva jsem procitla, už jsem zatoužila propadnout se zpátky do hlubin temnoty. Nechat se pohltit pavučinou nevědomosti, sítí otupělosti.

Avšak nesměla jsem.

„Chci za ním."

„To je mi jasné," přikývl, „ale počkej ještě chvíli. Teď jsou u něj Strážci."

Tiše jsem zasténala. Muselo to s ním být hodně zlé.

„Jak jsme se dostali z té jeskyně?"

Damien zprudka vydechl. Ulevilo se mu, že na chvíli dokázal odsunout naše setkání.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Pokud se vám příběh líbí, potěší mě komentář =) A nezapomeňte se také stále připojovat na facebookovou stránku, je vám otevřená =) Odkaz najdete na profilu.
Díky za všechno, mám vás ráda!
PS: Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám...