Army Bullshit [CZ]

7. část - Najdi mě, když to dokážeš

„Charlie!" křiknul po mně Niall, čímž na sebe strhnul můj pohled. „Slyšelas Zayna, musíš si jít zabalit věci, který budeš potřebovat."

„Ale já nic nepotřebuju," bránila jsem se, když mě násilím dotáhnul až před můj pokoj.

„Tak se běž schovat do lesa."

„Nialle, já mám strach."

„Charlie, teď ne," trhnul hlavou ze strany na stranu. „Nemáš se čeho bát, prostě si lehneš někam pod strom do křoví a budeš se snažit, aby si tě nikdo nevšiml. Hlavně se běž převlíknout do něčeho míň nenápadnýho." Kývla jsem hlavou na znamení, že rozumím tomu, co po mně chce. On pak zmizel v davu ostatních lidí.

Odemkla jsem těžké dřevěné dveře od mého pokoje a rychle se tam zavřela.

Hlava se mi točila dokolečka a znovu mě přepadl stejný pocit jako včera večer. Země pode mnou se pomalu ztrácela a nebýt toho, že jsem si sedla na postel, jisto jistě bych skončila na zemi. Zašmátrala jsem rukou vedle postele a dokázala si tak podat flašku vody, která byla z poloviny plná. Vyschnutým krkem mi proteklo několik chladných doušků a trošku se mi ulevilo. Alespoň se se mnou přestal houpat celý svět. Protřela jsem si oči a pak se odhodlaně postavila zpátky na nohy. Vydechla jsem a v duchu si řekla, že je všechno v pořádku. Na chvíli jsem téhle malé lži dokonce uvěřila a dokázala se soustředit na důležité věci kolem sebe.

Niall měl pravdu, když řekl, že se musím převlíknout. V červené mikině a oranžových kraťasech bych se v přírodě asi moc dobře neschovala. Bohužel jsem neměla čas a ani náladu na hledání oblečení, které by nevypadalo otřesně a při tom by nezářilo všemi barvami, a tak jsem si rovnou nasadila vojenskou uniformu. Ta se skládala z maskáčových kalhot, upnutého bílého trička a nějaké ohavné bundy, která měla na sobě stejný vzor jako ty kalhoty. V té největší rychlosti jakou jsem dokázala vyvinout, jsem na sebe naházela tyhle věci, přičemž tu nechutnost, které tady říkali bunda, jsem vzala do ruky. Do kapsy od kalhot jsem si schovala mobil a to bylo tak nějak všechno. Co sebou potřebujete, když se jdete schovat do lesa a nechcete sebou táhnout celý pokoj?

Podívala jsem se na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Zbývalo mi něco přes osm minut. Stoupla jsem si před zrcadlo a postupně začala rozmotávat cop, ze kterého jsem nakonec udělala drdol úplně na nejvyšším bodě své hlavy. Ještě, že jsme se šli schovat... aspoň si nikdo nemohl všimnout, jak hrozně jsem vypadala. Zhluboka jsem vydechla a na chvilku se rukama zapřela o skříňku pod zrcadlem. Bylo mi zle od žaludku, ale aspoň se mi přestala točit hlava.

Pak už jsem odešla. V tichosti jsem za sebou zamkla pokoj a po prázdné chodbě utíkala k východu. Od východu to bylo při nejmenším dalších 300 metrů k okraji lesa. Při tom, jak jsem běžela, jsem se pokoušela vymyslet nějakou strategii tak, abych měla alespoň nějakou šanci na výhru. K mému štěstí se mi nic vymyslet nepodařilo, kromě toho, že jsem souhlasila se Zaynem. Byla by to šílenost, kdyby si někdo chtěl měnit úkryt během hry. Vždyť těch starších kadetů, kteří nás hledali, bylo asi tak dvakrát víc než nás. To jsem věděla, ale kde se schovám, jsem se rozhodla vymyslet až na místě, protože v tom lese jsem byla snad jenom dvakrát v životě a nikdy mě moc nezajímalo, jak to tam vypadá. Jenom doufám, že tam nežijí upíři.

U okraje lesa jsem byla za chvilku, a tak jsem se rozhodla běžet ještě dál, dokud nenarazím zkrátka na něco, co by se mi zamlouvalo, a kde bych se mohla schovat. Jenže takové místečko v tomhle lese snad ani neexistuje. Ono by se to podle správného ani les nazývat nemělo. Stromů tam bylo hodně, to je fakt, ale byla to prostě jedna obrovská rovinka, sem tam někde fláknutý nějaký keřík nebo nějaký takový zelený porost a jinak nic. Nic, kam byste se mohli zahrabat a zůstat tam déle než pět hodin.
Po zhruba dvou minutovém běhu se přede mnou objevil kopeček. Kopeček... no kopeček to taky tak úplně nebyl, spíš taková vyvýšeninka, dalo by se říct. Bezmyšlenkovitě jsem na ni vyběhla a pak z ní zase seběhla. Přede mnou se v tu chvíli objevilo to, co jsem hledala. Bylo tam ještě víc stromů, takže tam byla celkem tma, většina země byla porostlá kapradím a o kousek dál tekl potok. Ten potok byl moje záchrana. Běžela jsem k němu a hledala něco, v čem bych se mohla schovat. Tekl v takovém menším korytu a stěny byly trochu vymleté. Seskočila jsem dolů přímo do vody a rozhlídla se kolem. Mobil mi ukazoval, že mám necelou minutu. Vydala jsem se po proudu, směrem dál od místa, odkud jsem přišla.