Army Bullshit [CZ]

8. část - Stačí mlčet

„Asi seš taky idiot, protože to, co tady říkáš, vůbec není pravda."
„Tak se zeptej jeho," odsekl a kývnul hlavou směrem za mě. Otočila jsem se směrem, kterým ukazoval, a přesně tam stál Styles s Liamem. Když jsem se otočila zpátky na Nialla, už tam nebyl. Jen jsem zahlédla jeho bílé tričko, jak mizí za rohem.

„Co mu je?" zeptal se trochu zamyšleně Liam. Zaklonila jsem hlavu, čímž se mi alespoň trochu uvolnily dýchací cesty. Po dlouhé době jsem se zase mohla pořádně nadechnout.

„Já nevím." Zírala jsem do šedivé zdi před sebou a popravdě mi bylo úplně ukradený, že ti dva stojí nějakých pět metrů ode mě a upřeně na mě hledí.

„Čekal jsem, že tady bude lítat, řvát a oslavovat, že vyhrála," šeptl Liam směrem ke Stylesovi. Možná si myslel, že ho neslyším, ale vzhledem k tomu, že široko daleko nebyla ani noha, nebyla tu taky žádná šance, že bych ho mohla nějakým způsobem přeslechnout.

„Jsem ráda, že žiju, Liame," odsekla jsem nepříjemně.

„Sedělas celej den na prdeli, ty si nemáš na co stěžovat." Zakroutila jsem hlavou, kterou jsem si pak podepřela hlavou a lokty si zapřela o kolena.

„Liame, dej si pohov," vložil se do toho Styles tím svým mrtvolně klidným hlasem, který mi naháněl husí kůži. Opatrně jsem se na něj otočila svou hlavu. Stál kousek od Liama, ruce zastrčené v kapsách černých kalhot a zíral na mě. Nevykazoval žádné známky, že by ho tahle situace nějak extrémně zajímala.

„Přestaň se ji zastávat," křikl po něm Liam. Harrymu se na rtech pomalu začal objevovat takový zlomyslný úšklebek. Jenom jsem doufala, že tenhle děsivý výraz nebyl určený na mě.

„Já se tady nikoho nezastávám, Payne," zasyčel Styles. „je to jenom tvoje chyba. Ona nemůže za to, že jsi kretén." On se mě vážně zastal. Můj nejhorší učitel vůbec, který mě ze srdce nesnáší, se mě právě teď zastal před vlastním kámošem. Asi dneska byly nějaké erupce na Slunci a jemu z toho chudákovi přeskočilo.

„No tak jsem na to zapomněl! To se stane každýmu... někdy," vykřikl Liam a se zbytkem hrdosti odkráčel pryč. Hlasitě jsem polkla a stočila pohled zpátky ke Stylesovi, který zůstal stát nedaleko ode mě. Nepřiměřeně se si mě prohlídnul a pak se dal do kroku.

„Asi bych ti měl pogratulovat," pronesl tiše, když procházel kolem mého zesláblého tělíčka, co bylo schoulené na ledové podlaze.

„Díky," šeptla jsem. Za malý okamžik už byl ke mně otočený zády a mířil si to dlouhou chodbou, nejspíš do jídelny. Náhle se zastavil v půlce kroku a oběma rukama si zajel do rozpuštěných vlasů. Byl to takový jeho nervózní zlozvyk, řekla bych. Hned na to se ke mně zase otočil čelem a vrátil se zpátky až přede mě. Stoupnul si asi metr přede mě a stou jeho výškou se nade mnou tyčil jako nějaký vysoký sloup. Na obličeji mu hrál zase ten jeho nic neříkající výraz. Jenom obočí měl lehce stáhnuté k sobě a rty měl oddělené od sebe. Jedna jeho ruka spočívala na týlu a druhá sklouzla do kapsy u kalhot. Tohle jeho chování mě začínalo děsit. Hleděla jsem vysoko nad sebe a snažila se vyčíst nějakou emoci z té masky, co si nasadil na obličej. Když se konečně nadechl a chystal se něco říct, nechtěně jsem se kousla do spodního rtu.

„Nemůžu tě tady takhle nechat," pronesl potichu a rozhlídl se kolem, jestli se náhodou někdo nedívá. Mé obočí prudce vyletělo směrem nahoru a v tu chvíli mi vyschlo v ústech. Srdce mi zběsile bubnovalo do hrudního koše a tělem se mi začal rozlívat pocit, který by se dal popsat jako strach. Když už mezi námi bylo dlouho ticho, pokračoval on: „Měla bys jít spát." Zněl skoro stejně unaveně jako já.