no... / cz

26.

Kook i já jsme zmateně koukali za Minem. Co to do něho vjelo!? Prosebně jsem se otočil na Jungkooka. Ten jen tiše kývl a bouchl mě pěstí do ramene. Téměř neviditelně jsem se pousmál a rozeběhl se směr Jimin.

*****

Už ho hledám 2 hodiny. Marně. Musel jsem prohledat snad celý Soul, ale nic. Prošel jsem jeho oblíbenou kavárnu, školu, Taehyungův dům, ale nikde ani stopa. Jakoby se vypařil. Tím, že ani nevím, kde bydlí, to mám ještě těžší.

Se sklopenou hlavou jsem se procházel odlehlou částí města. Napadlo mě, že by chtěl být možná od rušného života co nejdál. Pořád nic. Nemluvně o té strašné kose.

"KURVA!" Zařval jsem do ticha. Co se mu stalo!? Nevím proč, ale mám o něj strach. Ani na zprávy mi neodpovídá. Vypadal hodně špatně, když odcházel z Taeho pokoje.

Z rozjímání mě probudil zvuk... Houkání lokomotivy.

*****

Měl jsem z toho blbý pocit. Takové ty motýlky v břiše, ale ne ty příjemné, které jsem míval s Minem, když jsme se spolu nakláněli nad jednou učebnicí a dotýkali se jeden o druhého. Tohle jsou ti motýlci, kteří mě rozežírají zaživa.

Snažil jsem se přelézt plot, no dopadlo to bolestným pádem na zadek. Snažil jsem se bolest ignorovat a zase jsem se rozeběhl. Stoupl jsem si na koleje a rozhlédl se.

Nalevo ode mně byla jakási zchátralá budova a napravo byla už jen prázdná pustina. Min nikde. Smutně jsem si povzdechl. Zas nic... Vlastně jsem ani nevěděl, jestli mám být rád, že tu je, nebo nerad.

Uviděl jsem vlak stojící u stanice, který houkal na znamení startu. Tak jsem se zase otočil a rozešel se pryč.

Když najednou mé oči zaregistrovali pohyb po mé pravici. Otočil jsem se. A v ten moment se rozjel i vlak.

Rozeběhl jsem se tím směrem. Stál už na kolejích a koukal na oblohu. Vlak byl několik metrů od něho a již rozjetý v plné rychlosti.

10 metrů. 9 metrů. 8 metrů. 7 metrů. 6 metrů. 5 metrů. 4 metry. 3 metry. 2 metry.

Nabral jsem ho zezadu a spadl s ním do sněhu. Byl schoulený pode mnou. Rychle jsem ho postavil, aby se nenachaldil.

"TY DEBILE!? CO TO DĚLÁŠ!? CHCEŠ UMŘÍT NEBO CO?"

"Zkus hádat. Jsem tu, že jsem šel na procházku nebo co!? No jasně že chci UMŘÍT!" Řval na mě a přitom se mu leskly oči.

Chytl jsem ho za ramena." Proč? Proč to děláš Minie? A nelži," Prázdně mi hleděl do očí a jen němě kývl.

"Víš jak měl Tae tu nehodu?," Kývl jsem na souhlas." Tak to nebyla jenom nějaká náhoda. Jak se stal ten incident s Minhem... Bylo mi jasný, že to nenechá jen tak být. Vyhrožoval Taemu, jelikož zjistil, co celou dobu dělal, že mě musí zabít, jinak něco udělá Kookovi. A ty víš jak ho miluje... Ale Tae to nemohl udělat a tak na poslední chvíli zahl... A... J-Já prostě..." Začal fňukat. Přitáhl jsme si ho blíž, aby se mi mohl vybrečet do ramena."A... Prostě t-toho mám dost...N-Nikdo mě tu nemá doopravdy rád a jenom tu zavazím..."

Rychle jsem ho od sebe odlepil a vrazil mu svou pěst do tváře.

"Jimine! Jestli ještě jednou tohle řekneš, tak tě zabiju sám! Ani nevíš, kolik toho pro mě znamenáš! Nevíš nic! Můžu snad za to, že tě mám rád víc než normálně!? Řekni mi! Můžu za to? Za to, že tě miluju nade všechno, ale jak kokot ti nejsem schopný říct, jak to cítím!? Řekni!"

Musel jsem to ze sebe dostat. Už to tam přetrvávalo moc dlouho. Až moc. Držel se jednou rukou za bolavou tvář a s uslzeným obličejem na mě hleděl. Hleděl na mě. S otevřenou pusou. V jeho očích jsem se nemohl vyznat. Bylo tam tolik emocí. Přistoupil ke mně o krok.

"T-Ty... Mě miluješ?" Zeptal se roztřeseným hlasem. Hlasitě jsem polkl. Bál jsem se jeho reakce. Odmítnutí...

"Víc než to, Minie"

Najednou jsem ucítil cosi sladkého na rtech. Po chvíli jsem si uvědomil,co to bylo. Jeho rty se dotýkaly těch mých a splynuly v jedno. Chutnaly přesně tak, jak jsem si je představoval, i líp. Nejradši bych se od něj už neodlepil. Chytl jsem ho za tváře a tak upevnil náš polibek.

Po chvíli se odtáhl a poodstoupil krok ode mně. Usmíval se. Doopravdy se usmíval. Tohle nebyl žádný falešný úsměv. Byl to pravdivý a čistý úsměv anděla. Pomalu zavřel oči a zase je otevřel. Slunce se nad ním sklánělo a vytvářelo nad ním červánky.

"Já... Také tě miluji Mine Yoongi... A nikdy ti nezapomenu... Že jsi mi daroval tu nejlepší smrt, jakou jsem si nikdy nezasloužil... Nezemřu sám... Teď už jsem šťastný..."

Prudce se otočil a vyskočil na koleje. Natáhl jsem k němu ruce, abych ho stáhl zpátky.

Ale někdo mě předstihl.

Vlak.

Ohayoo...
Tak tohle byla poslední kapitola:'(((

Prosím... Nechte mě žít za ten konec, ale jinak to dopadnout nemohlo...

Napíšu ještě Epilog s poděkováním, abyste pochopili, co se dělo s Taekook a Hopem,ale to už bude opravdu všechno...

Jsem hrozně smutná z dopsání téhle ff, ale zároveň jsem ráda, bc prostě tohle byl shit a bylo na čase to ukončit😔

Takže.....

Jsem ráda, že jste tomuhle dali šanci a prostě to skončilo jak mělo no...

Please, let me live😔😉

So... See you...

Budete mi chybět, ale všechno se dozvíte teda až napíšu Epilog a Poděkování...

Takže zatím sweeties😘