I'm sorry

Don't jump, please...

Každý známe ty těžké měsíce, kdy se na jejich konci musíte nějak odreagovat, abyste byli schopni vůbec vstoupit do toho dalšího. Nedělám to často, většinou prostě sedím doma a snažím se myslet na něco jiného, ale tento měsíc byl tak zničující, že jsem se rozhodl zajít do baru. Sám. Nemám moc přátel, s kterými se dá pít. Stacy by možná ráda šla, ale je to pako. Nezná žádný limit. Nedopadlo by to dobře. Já své limity znám. A nejsou nijak vysoko. Už po pár panácích začínám být agresivní. Nesnáším to na sobě, ale sem tam to prostě vyfiltrovat musíte. Většinou se poperu s nějakýma mladýma otravnýma rejpalama a jdu domů. Cesta domů je za takových večerů asi ta nejvíce nepříjemná věc. Nevadí mi dostat do držky, nevadí mi, když je mi špatně, ale nesnáším, když musím jít ožralej pěšky domů. Nevím proč, prostě to tak je.

Konec tohohle měsíce byl ale ještě horší. Jako vždycky jsem do sebe nalil pár panáků, porval jsem se s jedním namachrovaným cápkem,co si myslel, že může všechno a pomalu vyrazil domů. Nic zvláštního. Bylo mi neskutečně špatně. Možná je to tím, že na to nejsem zvyklý. Asi kilometr od domu, ve kterém se nachází můj milovaný byt, jsem se zastavil na mostě. Měl jsem pocit, že už nejsem schopný ani stát, natož tak dojít ten kilometr domů.Když jsem ale svým rozmazaným viděním zahlédl na druhé straně zábradlí sedět postavu, okamžitě jsem o kus vystřízlivěl. „Um, je..všechno v pořádku?" zachechtal jsem se, „Myslím,že jste si..spletl stranu." Nesnáším své opilé já, všechno až moc odlehčuje pitomými vtípky. Ta postava se polekala. Něcojí vypadlo z rukou a s cinknutím se zaseklo o okraj mostu. Byly to klíče. Otočila se na mě. Když jsem si uvědomil, na koho to momentálně zírám, vystřízlivěl jsem úplně.

 Z očí mu tekly proudy slz. Vypadal stejně vyděšeně, že mě vidí, jako jsem byl já. Popotáhl a věnoval pohled tomu nekonečnu pod mostem. „Vypadněte.." V jeho hlase bylo až moc bolesti a smutku na to, abyste to slovo brali vážně. Právě teď chtěl být všechno, jen ne sám. I když tvrdil opak. „Prosím." Po dvou slovech se do jeho pláče vetřela beznaděj. Urputně si utíral ty potůčky slz tekoucí z jeho očí hřbetem ruky. Pokaždé když něco vyslovil, zajíkal se a ke konci slova vydal jen takový přidušený vzlyk. Netušil jsem, co říct nebo udělat, abych to ještě nepokazil. Takové situace jsou složité samy o sobě, já byl navíc opilý, což dělalo zamezení člověku v sebevraždě ještě složitější a rizikovější. „Co se děje, Gee?" Chytil se okraje mostu, přes který mu do prázdna visely nohy a chvíli zvažoval, jestli má odpovědět. Já chystal své reflexy na nejhorší. „Gerarde?" „Řekl jsem, ať jdete pryč. Poprosil jsem vás. Proč-", zbytek věty se ztratil, když nechal vzlyky volně plynout ven. Zůstal jsem zticha. Čekal jsem až vzlyky ustanou a on se rozhodne dokončit větu. Dvakrát se hluboce, ale trhaně nadechl. Nikdy jsem neviděl nikoho tak bolestivě brečet. Chtěl jsem ho pohladit, ale nemohl jsem dělat ukvapené akce. Hrozilo, že skočí, a to nemůžu dopustit. Ještě jednou se nadechl, jakoby chtěl pokračovat v té větě, kterou tak náhle přerušil, ale nakonec ze sebe vydal jen další vzlyk a potoky na jeho tvářích se rázem přeměnily v řeky. Předklonil se, přistoupil jsem blíž. „Odejděte, prosím. Chci být sám. Nechte mě být. Prostě..se na mě vykašlete." Teď mluvil do svých dlaní. „Gee, uklidni se. No tak. Přelez to zábradlí sem za mnou a promluvíme si o tom, co ty na to?" Snažil jsem se být co nejvlídnější a nejklidnější, on ale reagoval přesně opačně. „Nechci o tom mluvit! A s vámi už vůbec ne. Běžte domů. Ničemu nerozumíte!" „Chci ti jenom pomoct, Gerarde." Otočil se na mě tak prudce, až jsem se lekl, když zavrávoral, protože najednou seděl až moc na kraji. „Připadá vám, že bych nějakou vaši pomoc chtěl?! Myslíte si, že mi můžete pomoct?! Nejste první, kdo mi kdy chtěl pomoct. Nemáte jak. Nejde to. Nikdy to nebude lepší. Stejně si za to můžu sám. Tak vypadněte, ať můžu v klidu umřít..." Začalo poprchávat. Úžasné. Vítr, který už nějakou tu chvíli foukal, zesílil.Jako by se přiroda rozhodla podtrhnout jeho poslední větu. „Gee, no tak, nemusíš to dělat, můžu-", přerušil mě. Nechtěl slyšet pohádky o tom, jak se to jednou zlepší a on bude žít nádherný život plný kytiček a barev. Momentálně se cítil vpasti, obklíčený depresivními myšlenkami. A jedinou cestu ven pro něj představoval útěk před světem. „Vůbec nic o tom nevíte! Ani mě neznáte! Proč se o mě pořád tak zajímáte? Měl bych vám být úplně jedno. Jste jen doktor. Nic víc. Co čekáte, že se teď stane? Nadšeně vám skočím do náruče, vy mě zázračně vyléčíte a zbavíte myšlenek na špatný věci a všechno bude úžasný?" Vyškrábal se na nohy. „Vážně jste tak naivní?" Vítr mu přehazoval prameny vlasů ze strany nastranu, déšť splýval na tvářích se slzami a jeho jinak kouzelné oči se na mě koukaly tupým pohledem. Měl pravdu. Byl jsem naivní. V takové míře, že jsem se přes zábradlí natáhl pro jeho ruku v okamžik, kdy se otáčel zády ke mně a chybělo jen pár centimetrů od tragédie. Modlil jsem se aby ho to zastavilo. Aby se aslespoň teď ozvala jeho úzkost a on se zastavil. Chytil jsem jeho dlaň a pocítil ostrý chlad. Musel tu sedět sakra dlouho. No tak, Gerarde, prosím. Zasekl se. Jeho tělo pohltila vlna paniky, která mu nedovolovala se hnout. A tak jsme tam jen tak stáli. V dešti u zábradlí. On koukal vykulenýma očima dolů na rozčeřenou vodu, já jsem sledoval ho. Vítr nám ostře narážel do tváří. Kolem projížděla auta, ale nikdo z nich se nezastavil, aby pomohl. V takových situacích vás jen udivuje, jak dokáže být společnost ignorantní. Začal jsem tu dlaň pomalu hladit. „Gee, půjdeme ke mně, dáme si čaj a všechno bude fajn, dobře?" Pořád plakal. „Nic nebude fajn." Přitáhl jsem ho k zábradlí. Nebránil se. Byl vyčerpaný a ta panika ho úplně dostala. „Přelez to zábradlí, prosím. Pojď za mnou." A on udělal, co jsem řekl. Pomalu se vyškrábal přes zábradlí a stoupl si přímo přede mě. Obejmul jsem ho. Stáli jsme tak dalších pár minut, dokud jsme nebyli durch mokří. Potom jsem ho vzal za ruku a pomalu ho vedl tichou deštivou ulicí až ke mně domů.