Dech smrti

Jedno oko zelené, druhé hnědé...

Přejíždím prstem po tabuli a přemýšlím o samém konci. Přemýšlím, jestli někdy spatřím hvězdy, pod kterými nebudou umírat nevinné děti, jejich matky a otcové. Na chvíli se zasním a zaslechnu smích, jenž se nebojí, že zítra nebude slyšen. Spatřím barvy, které zbarvují bez toho, aby jen jedinou věc odsoudily a obešly. Na jazyku ucítím chuť skořice, ale jen proto, že jí mám rád. 

Když oči otevřu, stojím v opuštěné třídě a tiše děkuji, že stále mohu učit. Není tomu zase tak dávno, kdy byli Židé propuštěni ze svého zaměstnání. Má vysoká úroveň německého jazyka a schopnost komunikovat s dětmi přiměla ředitele, tajit můj původ. Avšak, ptám se, jak dlouho zůstanu velkým tajemstvím? Dnes ráno jsem jako obvykle procházel kolem stánku s novinami. Pan Kramer na mne už zdálky mával s tiskem v ruce. Ústy mi naznačoval, že si mám pospíšit. Přidal jsem do kroku, neboť má zvědavost byla až příliš velká. Jakmile jsem se dostal k němu, spustil: „Tak voni si nedaj pokoj, Maxi. Všichni, kteří podléhají Norimberským zákonům a jsou zároveň starší šesti let musí na veřejnosti nosit židovskou hvězdu. To jsou mi věci. Budou voznačkovaný jak dobytek. Povím vám, jsem rád, že nejsem Žid." Pan Kramer si povzdechl, netuše, že právě já jsem židovského původu. Rozloučil jsem se a s novinami uháněl do školy, kde mě čekal ředitel. Kroutil hlavou ze strany na stranu a já věděl, co mi chce říct, jenže on jen sklopil hlavu a odešel. 

Chtěl bych nahlédnout do budoucnosti a znát svůj osud. Mí příbuzní jsou již dávno mrtví. Zní to špatně, ale možná jen díky tomu nikdo neví, kdo doopravdy jsem. Položím křídu na lavici a dojdu k oknu. Mně známé tváře přicházejí do školy. Stromy se ohýbají a chlapcům poletují vlasy. Odvrátím svůj pohled a mé tmavé oči dopadnou na starou učebnici, ve které jsou potoky černého nic. Jak snadné je zničit vlákna historie. Suše polknu a promnu si dlaně. Ucítím studený pot na čele. Doufám, že nikdo nepřijde na falešné doklady, jež mi vytvořil můj polský přítel Igor Newerly. Věřil, že se dostanu do Ameriky, avšak někdy nejde vše podle plánu a já si můžu o americkém životě nechat jen zdát. Dokud mám práci a nikdo nemá podezření na můj původ, dokážu zde žít. 

Jsem nervózní a ruka se mi třepe. Opustím třídu a dojdu do umývárny, kde si osvěžím obličej. Vlhkými prsty si párkrát projedu ve vlasech. Chvíli postávám u umyvadla se zapřenýma rukama. Z chodeb se ozývají dětské hlasy, přesto ani jeden z těch chlapců už dávno dítětem není. Spíš než děti, vidím je jako muže se zbraněmi. Muže, kteří věří, že chrání své blízké. Vím, že na mne již čekají, ale můj strach mi nedovolí udělat ani krok. V hlavě se mi přemítají otázky na mou budoucnost. Čeká mě vůbec nějaká? Nebýt mého polského přítele, netušil bych vůbec nic. Protřepu si hlavu a rozhodnu se vrátit do třídy.

Žáci se postaví, když vstoupím do třídy. Prohlédnu si je a každému věnuji letmý úsměv. Zastavím se až ve chvíli, kdy si povšimnu  chlapce, kterého jsem jakživ nikdy neviděl. Jeho vyhublé tělo se opírá o kraj lavice. 

„Jméno?" optám se přísně, abych vyvolal respekt.

„Felix Meister," odpoví chlapec tiše, hledě na své ruce.

„Pojď napsat své jméno na tabuli," vyzvu jej.

Chlapec nejistě vykročí a převezme si ode mne křídu. Postaví se blízko k tabuli – snad abychom neviděli, co píše – a naškrtá na ni tři křížky. Z lavic se ozve smích. Zapřemýšlím, jestli si ten chlapec nedělá jen legraci, avšak jeho výraz mluví jasně. Pohlédnu mu do tváře a srdce se mi rozbuší. Ty jeho oči. Právě takové má Luiza, má milá. Jedno oko zelené, druhé hnědé. Felix na mě zaraženě hledí. Zaslechnu šeptání a chichotání. Jakmile se na žáky podívám, vybouchnou v hlasitý řehot.

„Tak a dost!" třídou se rozlehne můj křik. „Felixi, posaď se. Vy ostatní, buďte zticha. Musím na chvíli odejít," vysvětlím a už se ženu chodbami školy.

Vtrhnu do ředitelny bez zaklepání. Na zdi visí portrét Adolfa Hitlera, našeho vůdce. Jak lehké je věřit. Krátce na obraz pohlédnu a poté odvrátím své oči k řediteli. Pročítá noviny a mně nevěnuje ani jeden jediný pohled. Odkašlu si, ale i přesto nejsem pro něj tak důležitou návštěvou, aby se na mne podíval.

„Co má tohle znamenat?" optám se po chvilce.

„Co přesně myslíš, Maxi?" zeptá se ředitel a konečně se pro něj stanu důležitým objektem.

„Nový student. Neumí psát. Tohle je gymnázium, Hanzi," silně protestuji, neboť nevidím jediný důvod, proč by měl takový chlapec studoval na této škole.

„Dovol mi to vysvětlit, Maxi," spustí ředitel a vyzve mě, abych se posadil. „Felix Meister se včera stal součástí rodiny, která si vyžádala, aby tady studoval. Zaplatila velké peníze," vysvětlí ředitel, načež si podtrhne jakousi větu v novinách.

„Co mám s takovým chlapcem dělat?" naléhám na ředitele, který nevypadá, že by ho snad zajímaly mé problémy.

„Rodina ti bude platit za doučování," usměje se ředitel, domnívaje se, že budu nadšený.

„Nemohu doučovat žáky, protože..." chci i nadále protestovat, avšak ředitel mě přeruší.

„Protože píšeš knihu. Já vím, Maxi. Jenže tu knihu nevydáš, ne teď. Ty to víš. Maxi, nemohu tě už nadále skrývat v našem domě. Mám čtyři děti a ženu. Podotýkám, že té nejstarší je již šestnáct let a nerad bych, aby se zapletla s tebou. Neměj mi to za zlé, ale ohrozilo by to celou mou rodinu, kdyby přišli na to, kdo jsi. Chci ti pomoct, ale nemůžu tě nechat už u nás bydlet. Poohlédnu se po volném bytě a ty vezmeš to doučování, které bude navíc velmi dobře placené. Možná jsem se zapomněl zmínit, ale Felixův náhradní otec je náš starosta," dořekne ředitel.

„Nikdy bych se nezapletl s vaší dcerou, Hanzi, jelikož bych vás nerad ohrozil," vypustím ze sebe po chvilce přemýšlení.

„Já vím, Maxi. Dávám ti své slovo, že se pokusím sehnat ti místo, kde bys mohl bezpečně bydlet a také psát," slíbí ředitel a usrkne si kávy, která postává vedle novin.

Nic dalšího již nenamítám, neboť vím, že má pravdu. Nebýt něj, tak bych byl pravděpodobně úplně někde jinde. Se sklopenou hlavou se vracím zpátky do třídy, kde spatřím skupinku chlapců, kteří se vysmívají Felixovi. Přeruším jejich smích a pošlu je na chodbu, kde si vyslouží lehké napomenutí. Nikdy jsem nebyl člověkem, který by rád křičel po svých žácích před celou třídou. Chlapci se vrátí do třídy a usadí se do lavic.

Ucítím strach, jenž se pomalu line od nového studenta a snaží se nás pohltit. V jeho očích spatřím vichřici a snažím se přijít na to, co se chlapci honí hlavou. Jakmile si všimne, že můj pohled směřuje k němu, sklopí zrak. Oprostím se od jeho zvláštních očí, které mě přitahují jako hluboká tůň, a vrátím se k učivu, které musím se svými studenty probrat. Krásné oči.

✗✗✗

Krásný slunečný večer :) Chtěla bych vás přivítat u mého nového příběhu. Pokud vás zasáhla nějaká velká gramatická či pravopisná chyba, tak budu ráda, když mě na ní upozorníte. Korekturu dělám pravidelně, ale občas se stane, že mi toho mnoho uteče. A jak se říká: víc očí, víc vidí! 

Doufám, že neskončíte jen u první části a přečtete si i ty další...

Mějte se krásně ♥