Army Bullshit [CZ]

9. část - Smrtící plán

Tři hodiny ráno. Tři zasraný hodiny ráno. Polštář pode mnou jsem měla složený nadvakrát a ještě jsem přes něj měla hozený červený huňatý svetr, abych měla co nejvíc věcí pod hlavou a tím tak zmírnila potřebu neustále kašlat.

Nerada si to připouštím, ale začínala jsem panikařit. Tak nějak jsem doufala, že by se ten kašel mohl po spánku trochu zlepšit. Jenže ke zlepšení měl tenhle stav hodně daleko. Zírala jsem do stropu nad sebou, který osvětlovalo jen slabé světlo z lampičky na nočním stolku. Hrudník se mi zběsile zdvíhal a při každém větším nádechu nebo výdechu v mých plicích nepříjemně zachraptělo a já se nanovo rozkašlala. Místo zlepšení se z toho poměrně dobře znějícího chrapláku stal takový ten suchý dráždivý kašel, který určitě musel jít slyšet i do ostatních pokojů. Vůbec bych se nedivila, kdyby právě teď přiběhl Zayn a seřval mě za to, že tady porušuju noční klid. A popravdě by mi to zas tolik nevadilo. Vážně ne. Nemám tolik odvahy, abych se sama zvedla a požádala někoho o pomoc, i když ji očividně potřebuju. Ale kdyby někdo náhodou přišel na to, že tu právě teď umírám, absolutně by mi to nevadilo. Aspoň bych třeba dostala prášek na spaní, protože jsem spala stěží tak 2 hodiny.

Zuby mi klepaly o sebe a celé tělo jsem měla obsypané husí kůží. Po čele mi stekla kapička ledového potu a já se opět otřásla zimou. Vlasy se mi lepily ke kůži na obličeji a ruce jsem schovávala pod hlavou ve snaze je co nejvíc zahřát. Znovu jsem se pokusila hluboce nadechnout, ale jakmile vzduch v mých plicích přesáhl určitou hranici, opět jsem se rozkašlala. Tentokrát to bylo tak silné, že se mi svaly na břiše zaťaly tak moc, že mě to donutilo se na posteli posadit. Zakryla jsem si ústa dlaní, ale nemyslím si, že by to nějak pomohlo utlumit ten uši trhající zvuk.

Když tahle potřeba kašlat odezněla, ani jsem nekontrolovala své dlaně, protože jsem přesně věděla, co bych tam našla. Raději jsem si je hned utřela na papírového kapesníku, co byl zmuchlaný pod polštářem. Očistila jsem si s ním i rty a odhodila ho do nedalekého koše, kde už podobně červených kapesníků byla celá hromádka.

Po zátylku mi znovu stekla kapka ledového potu. Zkřehlé prsty jsem natáhla po svetru, který jsem do té doby používala jako pomocný polštář, a s vypětím téměř všech sil jsem si ho po krátkém boji dokázala přetáhnout přes hlavu. Pohled mi pak samovolně sklouznul na hodiny na stěně. Ukazovaly 3:02, což znamená, že od doby, co jsem se dívala posledně, oběhly dvě minuty... i když mě se to zdálo spíš jako dvě hodiny, které jsem strávila běháním olympijského maratonu. Přesně takhle unaveně a zničeně jsem teď vypadala.

Ze stolku vedle postele jsem si podala beznadějně vybitý telefon. Hodila jsem ho na matraci vedle sebe a odhrnula si vlhké vlasy z obličeje. Opatrně jsem položila chodidla na ledovou zem a nejistě se postavila. Rozostřilo se mi vidění a zatočila se mi hlava, což poslední dobou vlastně nebylo nic překvapivého. Tak nějak jsem se dopotácela ke dřevěné skříni, kterou jsem v tu chvíli viděla dokonce dvakrát. Roztřesenýma rukama jsem ji dokázala otevřít a začít se prohrabávat spodním prádlem, co bylo uleženo v jedno ze tří šuplíků. Zdálo se mi to jako věčnost, než jsem konečně našla fialové chlupaté ponožky. Ani na moment jsem neváhala a nasadila si je na totálně promrzlá chodidla. Přiložila jsem si hřbet dlaně na čelo a pokoušela se racionálně myslet. Fajn. Takže co se dělá, když máte zimnici? ... jako první si určitě do Googlu zadáte: zimnice a najdete si o tom potřebné informace. Ale jelikož já tuto možnost bohužel nemám, bude mi muset stačit něco míň technickýho. Třeba čaj?

Sama jsem se za tenhle nápad musela pochválit. I když mi bylo špatně, dokázala jsem vymyslet něco, co by mi mohlo aspoň trochu pomoct a donutí mě to vstát z postele.