Dech smrti

Neplýtvá slovy. Spíše je chrání...

Stud nikdy nebyl mým dobrým přítelem. Zbarvoval mé líce dočervena. Takže když Felix odešel, stud se na mě šklebil a já ho i tak musel přijmout. Tváře červené, tělo v ohni. Přesto jsem ho znal velmi dobře. Tuším, že jsem jej poprvé spatřil, když jsem udělal nějaký průšvih doma. Taky si pamatuji, že mi podával ruku, když jsem prohrál fotbalový zápas. Objal mě v den, kdy jsem poprvé políbil Luizu. Byly mé polibky dobré? Neudělal jsem nějakou chybu? Řešil jsem malichernosti, přesto jsem měl ten polibek v hlavě dlouhá léta. Hladil mě po tváři a v mém těle vypouštěl stvoření, která ráda bodala v nečekanou chvíli.

Nesnáším se. Ne snad, že bych ji opustil a doufal, že se za mnou dostane do Ameriky. Ne. Nesnáším se, protože zapomínám. Dnes už mě nic nebodá. Nic mě nepohladí. Nevybavím si její vůni. Jako by se rozplynula v dáli. Přesto ji chci ještě jednou vidět. Chci ji vidět jako kamarádku.

Vyjdu před chatrč a posadím se do trávy. Stébla mě šimrají. Bude tady růst zeleň za několik let? Možná bude vypálená. Proč mám v krku knedlík? Zadržuji dech. Jako bych neměl právo vdechnout čistý vzduch. Každý člověk, který nesouhlasí s Hitlerem, zadržuje dech. Je to snad strach? Možná je to on, kdo nám silně přitiskne dlaň k hrudi. Takže když nedokážeme dýchat, nemůžeme nic říct. A pokud ta slova nepoužijeme, budeme zahnáni do kouta, kde budeme vyčkávat. Čekat na věci, které jsou vzdálené. Věci, jež nemusíme nikdy spatřit. Dá se žít život bez života?

Bolest hlavy drtí mé myšlenky. Promasíruji si spánky a nechám si po tváři přejet podzimní vánek. Již není teplý. Září se pomalu loučí a Říjen vyčkává za rohem. Praštím se do čela a ulehnu na chladnou zem. Jsem mrzutý, protože už na ničem nezáleží nebo snad proto, abych skryl pocity, jež nechci ukazovat? Musím se omluvit, usmyslím si.

Vrátím se zpátky do chatrče a svalím se na postel. Hlavou mlátím do polštáře. Bouchaje do postele, uslyším houkání. Sova. Nechám hlavu klesnout. Hú hú. Jako malé dítě houkám s ní. Vzpomenu si na dny, kdy byl pro mě svět větší než teď. Všechno bylo barevnější, všechno jsem chtěl prozkoumat. Vybaví se mi vzpomínka na letní den, kdy jsem se s Eliášem schovával v poli. Měli jsme k tomu pádný důvod. Za tím polem bydlel farmář se svou ženou, synem a dcerou. Kdybych řekl, že se mi nikdy nelíbila, obelhával bych sám sebe. Byla nádherná. To zlatavé pole připomínalo dlouhé vlasy, kterými se pyšnila. Ovšem ona nebyla důvod, proč jsme museli trčet v poli. Bylo nám teprve dvanáct a naše láska patřila tomu traktoru, který si postával na dvorku. Přesvědčení že nikdo není doma, prolezli jsme škvírou v plotě. Šli jsme obdivovat ten malý zázrak. Zjistili jsme, že byl dovezen ze samotného Německa. Náš sen byl jasný. Oba se odstěhujeme do Německa na farmu, kde budeme mít stovky takových traktorů. Kdo by čekal, že se opravdu ocitnu v samotném Německu? Přece jsem se tady dostal. A co jsem získal? Jen chatrč a zničený sen o hloupém traktoru. Znovu se mi vybaví vzpomínka. Sluneční paprsky hřející na mé kůži. Vůně ovocných stromů. Sedl jsem si na malý traktor a vydával zvuky, jež měly připomínat samotný stroj. Eliáš mě odstrčil se slovy, že on chce jet taky. To nepřipadalo v úvahu. Shodil jsem ho zpátky na trávník. Hnědovlasý kamarád se po mně vrhl a stáhl mě k sobě. Pamatuji si, když si na mě sedl a napřáhl pěst. Na poslední chvíli jsem dal hlavu na stranu. Vyhnul jsem se. Byl jsem silnější. Netrvalo dlouho a naše role se obrátili. Užuž jsem jej chtěl praštit, když v tom jsem zaslechl dívčí hlas. Farmářova dcera, vypískli jsme najednou. Co nevidět se k nám řítil samotný farmář. Vzali jsme nohy na ramena. Eliáš za mnou zaostával. On utíkal a já při běhu sledoval, zda za námi farmář běží. Běžel. Přeskočili jsme plot a utíkali s větrem o závod. Nohy mě pálili. Boty jsme nenosili. Kamínky se mi zabodávaly do noh. Když jsme doběhli do uličky, popadl jsem Eliáše za ruku a stáhl ho na stranu. Lehli jsme si na zem a svírali navzájem ruce. Srdce mi bilo jako o závod. Myslel jsem si, že nás zabije. Měli jsme strach. A přestože to byla jen prkotina, měl jsem stejný strach jako dnes. Jako bych čekal, kdy mě farmář objeví v téhle chatrči. V poli jsme leželi do noci. Poprvé jsem spatřil chlapce plakat. Má ruka ho více stiskla. Slíbil jsem, že se nic nestane a neopustím ho. Zase jsem slib porušil.