Army Bullshit [CZ]

11. část - S ledovým klidem

Silou vůle jsem v těle zadržovala vzlyky. Oční víčka jsem držela pevně stisknutá k sobě, aby se náhodou ani jedna slza nevykutálela na mé tváře. I když Styles by to pravděpodobně ani nepoznal, protože po mých lících ještě stále tekla ta neuvěřitelně ledová voda. Rty se mi zimou třepaly a zuby v rychlém tempu cvakaly o sebe. Hlavou se mi stále dokola honilo, že Louis už byl nějak moc dlouho pryč na to, že šel jenom pro ručník. Jedině Louis mi teď mohl pomoct, protože Stylesovi bylo úplně jedno, že nemám daleko k tomu, aby se ze mě stala jedna obří kostka ledu. Za celou tu dobu, co jsme tu byli, se ani jednou nepodíval někam jinam, než do malého okýnka, ve kterém stejně nemohl nic vidět, jelikož venku byla ještě stále tma. Ruce měl složené na hrudníku, jednu nohu přehozenou přes tu druhou a zády se opíral o kachličkovanou zeď. Ještě k tomu si neustále kousal spodní ret. Uvědomila jsem si, že mé oči už dávno nejsou zavřené. Namísto toho jsem teď spolehlivě mohla říct, že mi po obličeji stékají slzy i ta ledová voda zároveň.

Nekontrolovatelně se mi začala třást ramena. Nevím, čím to tentokrát bylo, ale dnes už po několikáté jsem se nemohla nadechnout. Což bylo divný, protože co si tak pamatuju od svojí mamky, vždycky říkala, že chlad na potíže s plícemi pomůže. Vždycky. Ať už ti je cokoliv, zalez si do sněhu a do deseti sekund se ti uleví. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že to doopravdy funguje. Jednou mi celou postel zaplnila ledem a sněhem, když jsem měla něco podobného jako právě teď. Nemohla jsem dýchat a měla jsem neuvěřitelně vysokou horečku, takže chlad v tu chvíli působil příjemně. Tenkrát mi to pomohlo, ale teď mě akorát zabíjel ještě rychleji.

„Charlesi, dýchej," povzdechl si Styles otráveně. Podívala jsem se na něj skrz slzy a vodu dopadající ze shora. Myslím, že jsem v tu chvíli zahlédla, jak nade mnou protáčí oči. Nedivila jsem se mu. Taky bych byla naštvaná, kdyby mi někdo takhle ráno přitáhnul do pokoje a chtěl ode mě pomoc. Asi jsem mohla být ráda, že tady se mnou vůbec byl.

„Snažím se," šeptla jsem a při tom mi i do úst steklo pár kapek vody. „ale moc mi to nejde," přiznala jsem roztřepaným hlasem a přitáhla si rukama kolena blíž k tělu, abych zabránila úniku tepla.

Znovu jsem si zavřela oči a myšlenkami zabloudila zpátky k mojí mamce a sestře. Bylo zajímavé, že zrovna vzpomínky na ně mě uklidňovaly. Milovala jsem je z celého srdce a teď nemám ani ponětí, kdy je znovu uvidím. Jestli ještě vůbec někdy.

Naštěstí pro mě se otevřely dveře od sprch dříve, než jsem stihla začít brečet ještě víc než doposud. Vzpomínky na domov mě dokázaly spolehlivě rozbrečet úplně vždycky.

„Harry?!" vykřikl Louis okamžitě, jakmile se objevil ve dveřích. „Proč jsi ji v tý sprše nechal tak dlouho?! Nechtěli jsme ji podchladit, jenom srazit horečku!" pokračoval a naštvaně mrsknul po Harrym dva velké ručníky. Rychlými kroky si to mířil ke mně a jedním hbitým pohybem zastavil tekoucí vodu nade mnou. Řekla bych, že už bylo na čase, ještě další tři minuty a přísahám, že by mi zamrzly všechny buňky v těle. Už teď jsem měla problém s tím, udržet pohled na Louisovi, bez toho aniž by se mi zavíraly očička. 

„Neřekl jsi, že to mám zastavit!" bránil se Styles rozhozením rukou do vzduchu.

„Myslel jsem, že ti to dojde."

„Promiň," štěknul naštvaně Styles, zatímco Louis se mě pokoušel za ruce zvednout z mokré země. Pevně jsem ho prsty chytila za předloktí a nechala se vytáhnout do rozviklaného stoje.

„Díky," šeptla jsem a pohledem sklouzla k zemi. Hlavně, abych se nedívala do jeho obličeje.

„Harry, dej jí ten ručník, prosím," pronesl jemně Louis a pustil mě. Ruce jsem možná až moc silně tiskla k hrudníku a nohama stála nejistě na zemi. Z úst mi unikl trhaný výdech a oči se mi instinktivně zavřely. Kapky vody mi neustále stékaly po vlasech dolů, přes má ramena, ruce a pak s tichým klapnutím dopadaly na zem. Ruce se mi třepaly tak moc, že bych nezvládla ani otevřít dveře.