Army Bullshit [CZ]

14. část - Nebe, či peklo?

Myslím, že následující hodiny toho dne se dají přesně popsat jedním jediným slovem – peklo. Bylo to učiněné peklo na planetě Zemi. Hned po snídani, kterou jsme se Stylesem už strávili kompletně celou v tichosti, se Harry převléknul do čistých kalhot a odešel pryč. Nutno dodat, že mu nečinilo žádný problém pobíhat přede mnou jenom v boxerkách a nadávat, že už nemá co na sebe. No… konec konců je to jeho pokoj, asi si tam může dělat, co chce.

Oznámil mi, že mě bude chodit kontrolovat každou půl hodinu a ať si to laskavě všechno načasuju tak, abych pokaždý, když přijde, byla v jeho pokoji. Jinak je mu prý jedno, kde budu. To byla asi nejlepší zpráva z celýho dne – nechtěl mě na tomhle pokoji zamknout.

Během té první půl hodiny jsem se stihla nějakým způsobem dobelhat do koupelny a umýt si hlavu. Když pak přišel, předstíral, že ty mokré vlasy nevidí. Za druhou půl hodiny jsem si zaběhla do svého pokoje, vyčistila si zuby, převlékla se do jiného oblečení a pak jsem se neúspěšně pokoušela najít svůj telefon, který nakonec nebyl nikde k nalezení. Všechno se vysvětlilo až ve chvíli, kdy mě přišel Harry zkontrolovat podruhý a přinesl mi můj plně nabitý mobil. Chvíli jsem si myslela, že si ze mě prostě dělá srandu, ale podle jeho kamenného výrazu ve tváři jsem poznala, že to myslí vážně. Nějakým záhadným způsobem jsem vykoktala ‚díky‘ a on potom zase odešel. Tu poslední půlhodinku jsem strávila rozhovorem se ségrou. Asi poznala, že něco není v pořádku, ale aspoň stokrát jsem ji ujistila, že se nic neděje a jsem v pořádku. Když se zeptala, proč jí volám v době, kdy mám mít výcvik, vymluvila jsem se na to, že se schováváme v lese při nějaké soutěži. Nakonec tomu uvěřila a po dvaceti minutách zavěsila.

V době oběda za mnou přišla první návštěva v podobě Louise. Donesl mi polívku a jídlo, které by se vzdáleně, opravdu jenom vzdáleně, mohlo podobat bramborové kaši s nějakým kouskem masa. Než jsem stihla zaprotestovat, že nejsem zas takovej mrzák, abych si nezvládla dojít sama pro jídlo, odešel. Snědla jsem většinu svého oběda a pak se odvážně vydala vrátit tác zpátky do jídelny. Pohled, který jsem si za to od Louise vysloužila, si zapamatuju až do konce života. Ještě teď mi z toho běhá husí kůže po zádech.

V poledním klidu se za mnou dokonce zastavil i Nialler. Měl na obličeji takový ustaraný výraz, ale nechoval se stejně jako normálně. Nevtipkoval, moc toho taky nenamluvil, ale stále se ptal, jak mi je. Taky se mě zeptal, jestli bych s ním zítra nechtěla jet za jeho mámou, která by mě podle jeho slov uzdravila do dvou dnů. S lehkým úsměvem jsem ho odmítla, a když z Harryho pokoje odcházel, popřála jsem mu hezký víkend. Zdvořile mi to oplatil a potom odešel. Naštěstí se ani jeden z nás dvou nijak nezmínil o Harrym, za což jsem byla docela vděčná. Právě Harry se až do konce poledního klidu neukázal, tak jsem si prostě zalezla do postele a rozhodla se dospat všechno to, co jsem v noci zameškala. Usnout mi trvalo míň než minutu.

***

Když jsem znovu otevřela oči, do pokoje pronikalo pár paprsků sluníčka, čemuž jsem se docela podivila, protože celé dopoledne lehce poprchávalo. Překulila jsem se od okna na druhou stranu a zamžourala do pokoje. Na křesle naproti mně někdo seděl. Musela jsem se hodně snažit, abych toho člověka dokázala zaostřit.

„Ahoj,“ promluvila. Po pár dalších sekundách jsem v ní poznala tu holku z kuchyně. Eleanor?

„Ahoj?“ oplatila jsem jí nejistě. Pomalu jsem se zvedla do sedu a podezřívavě jsem se na ni podívala. V životě jsme spolu nemluvily. Vždycky jsme se jen tak pozdravily, usmály se a nic víc. Měla jsem ji ráda, protože se do mě nikdy nenavážela a ani se se mnou nechtěla bavit o tom, jak je takhle škola úžasná.