Drakův polibek

Kapitola 8.

Unaveně padl na postel. Nedokázal z hlavy vymazat posledních pár minut. Hned jakmile poslední slovo opustilo jeho ústa, si uvědomil, že vůbec nemluvil klidně ale, že křičel. A viděl šok v jejích očích a něco co ho opravdu překvapilo a vyděsilo. Byl to vztek. Ale takový ten vztek, který zničí všechno- ledový a cílený a on měl pocit, že něco zničil. Namlouval si, že je pořád jeho vězněm ale hluboko uvnitř věděl, že každý den pospíchá domů kvůli ní. Měl rád snídaně s ní, rozhovory o ničem a o všem. Nebyl si jistý, jestli si na něj zvykla tak jako on na ni. A teď už to asi ani nezjistí. Nechápal, proč k němu byla tak milá, proč s ním mluvila. Jako vězeň měla právo mlčet a být vzdorná a on jako tyranský věznitel měl právo jí ubližovat. Možná za to mohl on a Polibek. Dosud o tom moc nepřemýšlel, ale věděl, že aby mohl vypít její sny, má na výběr, jak to udělá. Věděl, že jeho bratr raději využívá saní krve. Často si myslel, že je spíš upír než drak, ale v zásadě na tom nezáleželo. Spal se svými dárkyněmi a přitom je kousek po kousku zabíjel. A možná aby dárkyně neprojevily nevoli nebo nebojovaly, vyzařovalo z něj a z jeho bratra něco co by je vábilo. Možná to byla nějaká droga, specifická vůně nebo něco podobného. Tahle myšlenka se mu ale nelíbila. Bylo pro něj hezčí a osobnější představit si že se tak chovala jen proto, že byla milá a ne proto, že se jí líbilo, jak voněl. A přestože jejímu jednání nerozuměl, oceňoval ho. Nikdy by to nikomu nepřiznal, ale cítil se na hradě osamělý. A dny s ní byly lepší. Sice je celé strávil prací, ale cítil se víc naživu než kdy předtím.

Na jednu stranu opravdu toužil po tom vzít ji ven. Chápal, že se v hradě nudí, že tu nemá co dělat, a samozřejmě věděl, že byla ráno znovu na hradbách. Viděl ji při svém odjezdu. Zaslechl její hlas, mňoukání kotěte, na které mluvila, zahlédl záplavu jejích zlatých vlasů bičovanou větrem. Na chvilku přemýšlel, že se vrátí a odtáhne jí za ty vlasy do pokoje, kde ji zamkne. A nevěděl, jestli to chce udělat pro její bezpečí nebo pro svůj klid.

Jak tak ležel v měkkých pokrývkách, došlo mu, že sám sobě vůbec nerozumí, že si hrozně protiřečí a že je neskutečně zoufalý, a taky že mu něco šustí pod hlavou. Natáhl ruku a zpod hlavy vyprostil kus papíru. Uprostřed tmavého pokoje nic neviděl a tak si foukl na palec a objevil se malý plamínek. Opatrně zapálil svíčky ve stojanech a posadil se s kresbou do křesla. Pomalu pergamen rozvinul a srdce mu vynechalo několik úderů. Ta podobizna byla neuvěřitelně přesná, pokud to ovšem mohl posoudit. Malovala ho zpaměti? Určitě, vždyť kotě držel dnes ráno, byla přece zrovna pryč. Netušil že jeho rysy jsou tak ostré, opravdu má takovou bradu? Přál si vědět, jak mohla jeho očím vtisknout záchvěv něhy a rty zkroutit do poloúsměvu, polo úšklebku. Přistihl se, že si jezdí prsty po tváři a hmatem zkoumá rysy, které před sebou viděl na papíře.

Snažil se představit si, jak asi vypadala, když ho kreslila. Určitě měla vystrčenou špičku jazyka a vlasy si pořád strkala za ucho. Pousmál se a hrozně se zastyděl. Teď se cítil ještě hůř. Byla tak milá. Vzala si ty překrásné šaty, nechala připravit jídlo, které miloval a byl a na něj tak hodná.

A on ji odmítl. Zle ji odmítl. Moc zle.

Zatoužil to napravit a taky to napraví. Opatrně kresbu složil a co nejtišeji vyběhl z pokoje po schodech nahoru až k jejím dveřím. Docela pomalu a tiše a otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Měl ten pohyb nacvičený. Mnohokrát v noci ji pozoroval. Jak pod vrstvou pokrývek spokojeně oddechuje a při pohledu na ni ho napadaly věci, které ho nenapadly za celý život. Například byl šťastný. Šťastný jen protože ji vidí, slyší její dech, šťastný proto, že žije.

Najednou si byl jistý, že to bude v pořádku. Vezme ji sebou.

A řekne jí to hned teď.

Přistoupil k posteli a odhrnul jí vlasy z tváře. Všiml si, že má na tvářích stopy slz a zkousnul si ret. Ona brečela a kvůli němu. Bylo mu jasné, že on jako tyranský věznitel jako jeho otec nebo bratr nikdy nebude. Sklonil se k ní a letmo jí políbil na tvář. V tu chvíli se probudila a ostře se na něj podívala. V očích se jí mihl strach a pak vztek.