Army Bullshit [CZ]

15. část - Na dobu neurčitou

„Jsme tady,“ šeptl tiše Harry a jedním rychlým pohybem ruky vypnul motor. Mé hlavě a uším se okamžitě dostavila nepopsatelná úleva, protože ten zvuk, co nás doprovázel celou cestu, byl přímo nesnesitelný. Ruce jsem už absolutně necítila od toho, jak pevnějsem se k němu tiskla celých dvacet minut. A stále jsem ještě nebyla připravená se pustit. „Charlie, jsme tady,“ promluvil znovu potichounku. Cítila jsem, jak se tenhle zvuk odráží dokonce i v jeho zádech, na kterých jsem ještě stále měla položenou svou hlavu.

„Můžu jít zpátky pěšky, prosím?“ zeptala jsem se jako malá holka. Pustil řídítka a přesunul svoje dlaně na ty moje, co byly stále složené na jeho břiše. Chvíli je tam takhle nechal a pak mi pomalu přejel palcem po kloubech na hřbetu dlaně. V tom okamžiku jsem od něj cuknutím odskočila.

Vážně mě právě pohladil palcem po ruce? Blbost. Určitě se jenom snažil rozpojit moje ruce. Jsem vážně magor, jestli jsem nad tím vůbec uvažovala.  

Přehodila jsem nohu přes motorku a vzápětí jsem už stála na svých rozviklaných nohách. Třepajícími se prsty jsem si trochu spravila vlasy, které poletovaly všude kolem mé hlavy. Sundala jsem ze sebe svetr a přehodila si ho přes ruku. Ohlídla jsem se na Stylese, který postavil motorku na stojánek a zanedlouho se už blížil ke mně. Odvrátila jsem od něj pohled a místo toho se zadívala na velkou budovu před sebou. Kdyby kolem nestálo tolik sanitek, ani bych nepoznala, že je to nemocnice. Byla celá tmavě modrá, jen kolem oken se modrá trochu zesvětlovala. Spíš než jako nemocnice to připomínalo nějakou kancelářskou budovu.

„Tak pojď, ať už to máme za sebou,“ ozval se Styles vedle mě a já jenom jemně přikývla. To byl ale vážně úžasnej nápad sem jezdit. Bože můj, já se tam zblázním.

Hluboce jsem vydechla a se Stylesem po boku se vydala k prosklenému vchodu. Všude kolem nás se motalo spoustu lidí, někteří z nich byli dokonce na vozíčku a já neměla odvahu se na všechny ty nemocné lidi dívat, tak jsem si raději prohlížela své dlaně. Držela jsem se blízko Harryho, který nás asi po pěti minutách chůze dovedl do prostorné chodby. Teprve teď jsem se rozhlídla kolem.

Byla to taková velká jednoduchá místnost, ve které seděli další čtyři lidé. Na zemi byly položené velké šedé kachle a stěny byly čistě bílé. Židle, co byly rozestavené kolem zdí, měly černé nohy a to měkké sedátko i opěrátko bylo stejné barvy jako podlaha. Nevypadalo to tam zas tak děsivě, jak jsem si představovala.

„Sedni si,“ šeptnul Styles vedle mě a kývnul hlavou k jedné židličce. Bez protestů jsem se posadila a opřela si záda o měkkou opěrku. Bylo fajn zase cítit něco pevného za zády od toho zážitku s motorkou.

Harry se posadil vedle mě, ležérně si přehodil jednu nohu přes druhou a sundal si sluneční brýle z očí. Dal si je do vlasů, načež se stejně jako já spokojeně opřel o židli. Přímo naproti nám byly široké dřevěné dveře, vedle kterých bylo takové malé okýnka s velkým červeným nápisem pohotovost. Nad touhle skutečností jsem musela zakroutit hlavou. Nepotřebovala jsem jet na pohotovost, potřebovala jsem jet na psychiatrii. Byla jsem blázen.

„Je ti dobře?“ zeptal se Harry vedle mě a já se na něj opatrně podívala. Kudrnaté vlasy měl od větru rozfoukané na všechny strany a obličej mu stahoval napjatý výraz.

„Jo, v pohodě.“ Když jsem od něj pohled odvracela, nenápadně jsem si prohlédla lidi, co byli společně s námi v té místnosti. Nebyli jen čtyři, bylo jich pět, když počítám asi tříletou holčičku, co seděla nejspíš svojí mamince na kolenou. Dál tu byl nějaký chlápek, kterému bych hádala tak čtyřicet let. Křečovitě se držel za břicho a jeho výraz se docela dost blížil tomu mému, co jsem měla na obličeji po dobu celé jízdy na motorce. Rychle jsem se podívala na poslední dva lidi v místnosti, protože už jsem se dál nemohla dívat na toho chlapa, kterému bylo očividně hodně špatně. V rohu místnosti seděl takový postarší pár. Každému bylo asi tak šedesát let. Zaujalo mě, jak jeden druhého drží za ruku. Nedokázala jsem poznat, komu z těch dvou něco bylo, jelikož oba měli na obličejích takové spokojené výrazy a ani jeden z nich nevypadal nemocně.