HP challenge

#24 Osud

Draco

"Můj osud je být na straně pana zla.." opakoval jsem si pořád dokola. Snažil jsem se tomu sám uvěřit. Jenže jsem nemohl, nebyl jsem takový, byl jsem hodný kluk, ale bál jsem se. Bojím se stále. Nechci to udělat. Nechci.

"Nemusíš to dělat" ozvalo se zamnou. Už asi slyším i hlasy. Super. Zatřepal jsem hlavou a dál si opakoval přesvědčující slova.

"Nemusíš to dělat" teď už jsem se ale otočil.

"Hermiono?"

"Dravo, nemusíš to dělat. Můžeme vše obrátit v dobro"

"Hermiono, ale tak lehké to není.."

"Je, když nás bude víc" zpoza rohu vyšel Harry. Co tu sakra dělá, nikdo to nemá vědět, nikdo tu nemá co dělat.. Ať se jim nic nestane..

"Draco, pomůžeme ti to zvládnout, ale musíš udělat to na čem se domluvíme. Jinak to nepůjde" chvíli jsem na ně jen tak koukal, protože jsem tomu stále nedokázal uvěřit. Je možnost vyjít z toho ven! Být opět normální náctiletý kluk..

"Dobře"

**

"Takže. Nevíme kde je jeho sídlo, kdyby si nam to řekl, můžeme tak udělat na něj přepadovku, kterou nečeká a můžeme ho zničit. Viteály máme všechny až na hada." usmál se na mě povzbudivě Harry a já přikývl.

"Je to na Malfoy Manoru" řekl jsem a vydechl jsem. Jakoby vše že mě opadlo..

"Draco, zvládneme to" chytla mě Hermiona za ruku a já přikývl. Cítil jsem se v bezpečí.

**

"Draco, zvládli jsme to. Přemohli jsme ho a to jen díky tobě, jsme ti vděční za všechno" objala mě Herm a zbytek její party.

"Já vám děkuju, jsem rád, že už je to všechno pryč.."

"Už bude všechno dobré, slibuji" usmála se na mě a já ji byl nesmírně vděčný. Nikdy jsem v ní doopravdy neviděl nic špatného, ona byla krásná, jenže jsem nemohl dělat nic. Musel jsem splnit svůj úkol, nemohl jsem myslet na holky. Ale teď, když už jsme svobodní, jsme bez starostí, teď už bych se jim rád věnoval. Nebo spíše té jedné, která předemnou stojí.

"Hermiono, nechtěla by si někdy jít na kafe?" vím, že po válce hned je to nevhodné, ale musel jsem se zeptat.

"Ráda, odreagování by bodlo" zasmála se a já s ní.

**

"Rosie, pojď, naučím tě na kole" usmál jsem se na svou dcerku, která každý den vytahovala kolo z garáže a přála si se na něm naučit jezdit.

"Tak jo, tatiiii" zapískala a vlezla si na kolo a hned jela.

"Ty ses to už učila?" ohromeně jsem na ni koukal.

"Jo tatiiii, ale nechtěla jsem, aby ses zlobil nebo byl smutný"

"Zlatíčko, hrozně si mě potěšila. Na tebe bych se nedokázal zlobit. Jsi jako maminka, také se učí vše dopředu" zasmál jsem se a ona slezla z kola a skočila na mě. Začal jsem ji lechtat a ona se smála.

"Draco, Rosie, domů!" řekla hlasitě z našeho bytu Hermiona.

"Už jsme tu" zapískala malá Rosie a sedla si k jídelnímu stolu.

"Miluji Tě lásko" políbil jsem svou drahou Hermionou.

"Já tebe!" usmála se a dávala jídlo na stůl.

Miluji svou ženu, svou dcerku. Jedná válka, jedná káva a jsem nejšťastnější člověk na světě.