Dech smrti

Chyběl mu dětský smích...

Spatřil jsem Maxe ve všech barvách, jak v těch dobrých, tak těch špatných, a uvědomil jsem si, že by byla velká chyby, vidět člověka jen v těch jasných barvách a naopak. Vidíme jen to, co doopravdy chceme. To ostatní schováme hluboko pod povrch. Někde v hloubi duše jsem tušil, že má maminka měla těch temných barev a stínů daleko víc, než jsem si zvládl přiznat. Modřiny na zápěstí byly důkazem toho, co jsem se snažil zahnat do kouta. Kdybych řekl, ať už dnes či kdysi, že má maminka spala s vysoce postavenými muži za peníze, byla by odsouzena a já stejně tak. Lidé by nás měli za odpad společnosti. Dokonce i ti muži, kteří by se poté vrátili ke svým rodinám a živě diskutovali o tom, jaký je to vrchol. Nabízí se otázka, zda by se někdo zajímal, proč to má maminka dělala. Nikoho by nezajímalo, že věnovala své tělo mužům pro pár třpytivých mincí. Nikdo by se nezajímal, že touto cestou zachránila jedno nevinné dítě. Dítě, které vyrostlo téměř v muže a konečně našlo v sobě všechny barvy duhy.

Vzpomínám si na jeho oči, jež se zalily slzami, když přiznal své já. Stáli jsme naproti sobě a já cítil strach, který se dotkl mých prsou. Tentokrát to však nebyl strach, který mi byl nepříjemný. Tenhle strach mi dodával sílu a odvahu. Něco ve mně křičelo, že jsem našel někoho, koho potřebuji. Přál jsem políbit Maxe na každou část jeho studené kůže. Neslyšně jsem křičel, aby se zastavil na malý moment čas. Marně. Natáhl jsem své prsty a setřel slzy, jež se linuly po zmrzlé tváři. Hnědovlasý Žid sklopil zrak k zemi. Koukaje na své dlaně, překračoval z jedné nohy na druhou. Pamatuji si to, neboť každý detail té noci se mi vyryl do paměti, jako by život chtěl, abych nikdy nezapomněl. Sevřel mě v náruči. Tiskli jsme se k sobě a dýchali si teplý vzduch do obličejů. Nikdy jsem se necítil bezpečněji. Troufám si říct, že jsem měl pocit, jako by nás ani obrovský tank nemohl zabít. Přesto nás od sebe oddělila malá holka.

„Felixi? Máš už jít domů," vysoukala ze sebe zmatená Hedvika. Odskočili jsme od sebe. Netušil jsem, co mám říct. Mé myšlenky se zhroutily jako domeček z karet. Černočerná tma obalila mé oči.

Nerozloučili jsme se. Chytil jsem sestřičku za ruku a ještě z dálky jsem pozoroval jeho pohled, jenž směřoval k řece. Opravdu poprvé jsem měl chuť vyrobit si dřevěný člun a odplout někam daleko. Hedvika nemluvila, nevyptávala se. Cítil jsem nervozitu, jež nad námi vyhrála. Nevědomky usedla na trůn a my byli jejími otroky.

Zůstal jsem bez večeře. Za chyby se musí platit, kor když je to pozdní příchod domů. Bez zbytečných slov jsem byl poslán do koupelny, kde jsem měl ze sebe smýt špínu. Věřil jsem a stále doufal, že sestřička neprozradila nic, co viděla. Možná jsem ještě věřil, že neviděla vůbec nic. Strach koloval v mých žilách a já se neodvážil sejít dolů za svou rodinou. Vysedával jsem v koupelně a nechal téct vodu na své holé tělo, styděl jsem se. Když jsem stál s Maxem, pociťoval jsem prosté štěstí, avšak teď jsem byl sám a jediné, co jsem cítil, byla úzkost.

Maminka mě vzbudila brzy ráno se slovy, že dnes do školy nepůjdu. Hedvika postávala ve dveřích a vedle ní se culila její starší zlatovlasá kamarádka. Obě dívky si upravovaly dlouhé kabáty a utahovaly šály. Sedě na posteli, protřel jsem si zalepené oči. Ze zdola se ozval hluboký hlas mého otce, jenž na nás zakřičel, abychom si pospíšili. Nerozuměl jsem, kam se chystáme, přesto jsem dělal přesně to, co dělala má sestra a její kamarádka. Musel jsem počkat na odchod obou dívek, neboť jsem nemohl odkrýt peřinu. Pohotově jsem zamířil na záchod, na která jsem byl nucen posadit se. Ve stoje to nešlo. Tajně jsem zchladil tělo studenou vodou a užuž jsem musel opustit koupelnu, neboť se do ní dobývala sestřička. Martha postávala na chodbě a její oči šly přesně tam, kam jsem šel já. Marthin pohled mi byl nepříjemný, přesto jsem se snažil zachovat klidnou hlavu. Převlékl jsem se do teplého oblečení a s kručícím žaludkem jsem sešel dolů, kde mi bylo zděleno, že se najím v autě.

Naskládali jsme se do auta a bez zbytečných řečí vyjeli do neznáma. Nezahrnoval jsem rodiče otázkami. Mlčky jsem seděl uprostřed auta a tlačil se na Hedviku a Marthu. Vzpomínám si, že v autě panovalo zvláštní napětí. Přesto nejvíce nevycházelo ze mě, nýbrž ze sestřiny kamarádky. Natočil jsem svou hlavu k jejím rukám. Třásly se. Co chvíli se dotýkala svých vlnitých vlasů nebo spínala své ruce před hrudník a já usoudil, že se patrně modlí.

„Maminko, kam jedeme?" optal jsem se, když mě zvědavost přemohla. Povšiml jsem si třesoucího se hlasu, který se ze mě dostal.

„Navštívit pratetu Helene. Chtěla by tě poznat," odpověděla stroze maminka a já suše polkl. Něco ve mně mi říkalo, že všechno je špatně.

„A kdy se vrátíme?" zajímal jsem se a nehtem se štípal do prstu. Dělával jsem to často, když moje maminka žila a já měl o ní strach. Znovu se vše vrátilo a já se cítil jako v uzavřené místnosti, odkud není úniku. Odsud také úniku nebylo, leda bych vyskočil ven.

„Patrně zítra," usoudila maminka a v tu chvíli se v autě rozlezlo strašlivé ticho. Téměř jsem nedýchal. Měl jsem pocit, že kdybych se nadechl, vdechl bych něco škodlivého.

Vytvářet lži je snadné. Jako byste si vymýšleli skutečnost, kterou byste slyšeli raději. Některé lži jsou čistě z lásky, abyste neublížili blízkému člověku. Ta matčina z lásky vznikla. Jeden den u pratety Helene se proměnil na týdny. Každý den jsem se budil s nadějí, že dnes odjedeme, přesto když jsem poprvé slyšel nastartovat auto, nebyl jsem to já, kdo odjel, nýbrž můj otec a později maminka se sestřičkou.

Na pratetu si vzpomínám velmi dobře a rád. Vyprávěla nám spousty příběhů o mamince, když byla malinká. Usínal jsem s představami malé holčičky, která bydlela na chalupě, kterou zdědila prateta. Představoval jsem si, jak všechny děti pobíhají po sadu, jenž dosahoval neuvěřitelných rozměrů. Když jsem se však přes den na sad díval, nebyl tak krásný jako z vyprávění. Chyběl mu dětský smích a každodenní tlachání všech dospělých členů rodiny. Můj smích a smích Marthy nebyl tak silný. Myslím, že na něm ležel smutek, který nedovolil, abychom se radovali. Přesto jsme se s Marthou za těch několik dní sblížili.

Prateta vzpomínala na dny, kdy byla chalupa úplně plná, avšak když jsem tam dojel, žila tam jen ona. Bylo mi smutno z toho, jak lidé odcházejí, opouštějí naše životy. A ač nám po nich zbudou vzpomínky, časem začnou blednout a já se bál, že i ty mé budou blednout.