Army Bullshit [CZ]

16. část - Pět minut svobody

„Mohli bychom tady takhle na chvíli zůstat stát, prosím?“ zeptala jsem se, když jsme se už oba nacházeli ani ne pět metrů od jeho motorky – lépe řečeno, toho jeho děsivého nástroje smrti.

„Charlie, já vím, že z toho máš strach, ale když to budeš oddalovat, tak se tomu stejně nevyhneš.“ Hodila jsem po něm obličej, který říkal něco v tom smyslu: přestaň-mi-tady-sdělovat-svá-životní-moudra, a otočila svou hlavu na stranu, kde mě ji okamžitě začaly ohřívat paprsky večerního sluníčka.

„Jenom na chvilinku, než se vrátíme zpátky? Prosím.“ Mohlo být tak osm hodin večer, ale slunce na obzoru ještě stále dokázalo prohřát každou buňku mého těla, co jsem mu ukázala. Posledních pár hodin jsem strávila zavřená ve škole, kde není teplo vůbec nikdy, takže tohle byla chvíle, kterou jsem si prostě musela užít.

„Co tady budeme dělat?“ ozval se Harry. „Chceš tady jenom tak stát?“

„No… jo,“ vydechla jsem. „Nevím, kdy se zase dostanu ven, natož potom na sluníčko s těma antibiotikama, takže ano, chci tu jen tak stát,“ dodala jsem jedním dechem. Harry si za mnou povzdychnul a udělal pár kroků. Otevřela jsem oči a nenápadně se na něj podívala. Stál hned vedle mě s rukama za zády a stejně jako já měl nastavený obličej sluníčku. Očividně pochopil, o co ho žádám.

Rty se mi zkroutily do mírného úsměvu a se zavřenýma očima jsem se otočila zase zpátky. Byl to úžasný pocit, když se mi tělo začalo znovu prohřívat po všech těch zimnicích, co jsem v poslední době měla.

„Charlie?“ zašeptal Styles vedle mě. Neměla jsem sílu a ani chuť se na něj podívat.

„Hmmm?“ zamručela jsem a složila si ruce na hrudníku, aby nachytaly taky trochu toho tepla. Věděla jsem, že v noci, až zase budu klepat kosu, na to budu ještě ráda vzpomínat.

„Chce se ti jet zpátky do školy?“ zeptal se Harry. Trochu jsem se zamračila, ale stále se nedonutila na něj podívat.

„Ne.“
„Napadlo mě, jestli si nechceš dát nějaký jídlo,“ pronesl lhostejně. „Když už jsme tady…“ Tak strašně moc jsem mu na to chtěla říct ne. Prostě, že nemám hlad ani chuť a už vůbec se s ním nechci procházet po LA. Ale čím dýl jsem dokázala být ze školy venku, tím líp pro mě.

„To by šlo,“ podívala jsem se na něj a narazila na zelený pohled, který důkladně pozoroval každý můj pohyb.

„Dobře,“ pousmál a znovu se otočila tak, aby sluneční paprsky dosáhly na jeho obličej. Já se zadívala na obzor, kam sluníčko pomalu zapadalo. V místě, kde se právě nacházelo, bylo nebe zbarvené do různých odstínů červené a oranžové. Nad námi a dál bylo jen světle modré. V rukách jsem ještě stále držela teplý svetr, který mě teď hřál víc než kdykoliv jindy.

„Odjíždíte zítra někam?“ prolomila jsem znovu to ticho, které mezi námi panovalo. Upřímně jsem doufala, že ano. Nejenom, že já bych měla dva dny volno, ale aby se on mohl taky někde vyspat.

„Vzhledem k tomu, že seš nemocná tak ne.“
„Kvůli mně?“

„Jo.“ Konečně jsem se k němu otočila čelem a nevěřícně si ho prohlídla. Měl by být rád, že se mě na ty dva dny může zbavit, a ne že kvůli mně ještě zůstane v budově, kde nemá ani vlastní postel. Teda vlastně má, ale nemůže na ní spát, když si mě tam prakticky nastěhoval.

„Měl byste si udělat volno, já nejsem neschopná a dva dny to zvládnu.“ Lehký úsměv se dotknul koutků jeho rtů a ve tvářích se mu okamžitě objevily ďolíčky. Zakroutil hlavou, načež mě pevně uchopil za předloktí. Dal se do kroku a mě táhnul za sebou, přičemž očividně zapomněl na to, jak by se měl chovat k nemocné osobě. Já si nestěžovala.