MadHouse ( Niall Horan CZ )

9. I want the truth

Stojím uprostřed místnosti a okolo mě chodí lidé, ale vypadá to jako by mě neviděli. Náhle slyším sirénu, které se rozléhá všude kolem. Rychle si dám ruce na uši a snažím se, abych toho moc neslyšela. Do místnosti vtrhne skupina záchranářů s nosítkem, na kterém leží malý chlapec.

Náhle jsem v pokoji, kam toho chlapce přivezli. Leží na posteli a nejeví známky života, jediné, co prokazuje, že není mrtvý, je malá obrazovka, na které je záznam jeho tepu. Do místnosti vchází dva muži a dost nahlas se vchází a navíc to vypadá, že si nedělají starosti, že by je onen chlapec slyšel.

Oba muže poznávám, ale stále nechápu, proč tu jsou. Snažím se jít blíž k chlapci, aby ch pořádně viděla kdo to je. Najednou však vidím tmu a slyším výkřiky, mužské výkřiky.

Celá zpocená se vzbudím. Kouknu na budík, který ukazuje něco málo popůlnoci. Protřu si oči a pomalu vstanu z postele. Ani nevím, co mě to popadá, ale oblékám si čisté oblečení, a aniž bych si uvědomovala kolik je hodin, jdu ven. Tak moc mi ten chlapec někoho připomíná, ale koho? A proč v tom snu byl můj otec a hádal se s Horanem ? To jsou další otázky do mého nekonečného seznamu jménem Proč?.

Nohy mě vedly neznámo kam a já to neřešila. Mám plný zuby všeho. Toho co se děje, táty. Tak moc bych si přála mýt normální život s normálními problémy. Jenže to asi nejde, vždy budu vyčnívat z davu, vždy!

Aniž bych si to uvědomila, zase stojím před tou barabiznou. Před mým problémem, před mým prokletím. Dokud nezjistím pravdu, nebudu mít klid.

Vcházím dovnitř, ignorujíc fakt, že tam někde je to nebezpečný psycho. A taky je tam někde Niall, kluk, který mi může pomoct. Ale udělá to? Pomohl mi, to ano, ale pomůže mi i s tímhle, toť otázka.

Pomalu jdu a pro jistotu se každou chvíli ohlížím, abych nepotkala to monstrum. Prostě jdu, kam mě nohy vedou. Zastavuji se až u jakých si dveří. Bez váhání je otvírám.

Pohled mi padne na spícího bloňďáčka, Nialla. Klidně si oddychuje, nevnímajíc okolní svět. Světlé vlásky mu padají do obličeje pokaždé, když se jemně ošije.

Přejdu k židli a sednu si. Nechci ho budit, přijde mi to vážně neslušné. Prostě jen sedím a koukám na něj.

Po chvilce na mě přijde únava a já usínám na té tvrdé židli.

***

Probudí mě až sluníčko, které skrz malé okýnko oslňuje moji tvář. Rozevřu víčka a rozhlížím se. Ležím na posteli, ale ne u sebe. Jsem u Nialla a jak tak zjišťuji, ho nikde nevidím. Až když si všímám ruky kolem mého pasu, mi dochází, že leží za mnou.

Trochu mě to vyleká. Takže už ví, že jsem tady a nevyhnal mě. Je to zvláštní a přesto tak roztomilé. Otočím se obličejem k němu. Je tak klidný, vypadá, jako by se nic nedělo.

" Ty už nespíš?" šeptne mi do obličeje. Ovane mě mentolová vůně a já se leknu, div nespadnu z postele.

" Ne." roztřeseně odpovím. On otevře pomalu ty svoje kouzelná očka a upře je na mě.

" Co tu vůbec děláš?" na nic nečeká a ptá se na tu hlavní otázku, která ho zajímá.

" Chci pravdu, Nialle, prosím." až možná neslyšně povím. On se zamračí, ale hned se zase usměje.

" Tak dobře." nadechne se, ale přeruší ho hrozný křik a velká rána.

Po dvou měsících tu máte krátký, divný díl, který jsem psala asi měsíc, furt ho mazala a přepisovala a tohle vzniklo. No, žádná sláva, ale aspoň něco.

Přemýšlela jsem, že to smažu, ale dala jsem si s tím dost práce,takže ne.

Tahle povídka není pozastavená, jen bude vždy trvat,než bude další díl,omlouvám se. Ale spíš se věnuji GE nebo teď jsem začala s LZ,takže se věnuji i té. Ale na MH jsem nezanevřela, nebojte se.

Doufám,že někdo u téhle povídky zůstal a jestli ne, chápu vás.

Doufám, že se bude líbit :)