Army Bullshit [CZ]

23. část - Téměř dospělí

„Nialle,“ povzdychla jsem si unaveně. „Niallíčku, počkej na mě,“ zaskuhrala jsem znovu. On se pomalu otočil s podobně utahaným výrazem ve tváři, co jsem měla já. Doploužila jsem se k němu a opatrně ho chytila za předloktí. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli po celým tom dni ještě dokážu dojít do svého pokoje.

„Jdem se najíst?“ zeptal se Niall, který vážně nevypadal o moc líp než já.

„Jo, jdeme,“ přikývla jsem. Niall trochu přidal do kroku, za což jsem byla vcelku vděčná, protože čím rychleji jsme šli, tím rychleji jsme si zase mohli sednout.

„Styles to dneska vážně přehnal. Chápu, proč nechal všechny ty sračky dělat mě, ale divím se, že i tebe, když jsi po nemoci,“ zamumlal Niall, zatímco jsme mířili širokou chodbou směrem k jídelně.

„Ráno jsme ho naštvali, s tím se dalo počítat,“ dostala jsem ze sebe. Jenom při té představě, kolik jsme toho dneska naběhali, se mi zvedal žaludek. Všechny ty sprinty na kratší i delší vzdálenosti, pak běhy na výdrž, dokonce přišlo i cvičení, kdy jsme museli deset minut skákat vkuse přes švihadlo. To švihadlo jsem nenáviděla už po prvních dvou minutách. Po deseti jsem ho chtěla nechat shořet v pekle, ale neměla jsem sílu, abych s tím něco udělala.

Niall měl pravdu, byl to můj první den po nemoci a Styles na nás hned vytáhl něco tak odpornýho jako je celodenní běhání. Neříkám, že jsem si o to ráno sama neřekla, ale prostě… mohl mít aspoň trochu soucitu. Ale co to plácám? Styles a soucit v jedné větě? Ani náhodou. Možná ještě když jsem byla nemocná, ale teď když byla zpátky tahle stránka jeho osobnosti, nemohla jsem něco takovýho očekávat.

„Co chceš na večeři?“ vyrušil mě Niall, čímž mě donutil trhnout hlavou, abych se zase začala soustředit.
„Rohlík,“ pokrčila jsem rameny. „A čaj, prosím,“ usmála jsem se. Na to jen přikývnul a nechal mě samotnou posadit se u našeho obvyklého stolku v rohu jídelny. Podepřela jsem si obličej rukama a zakoukala se ven z úzkého okýnka na stěně. Venku už se stmívalo a začínala být už trochu větší zima. A já neměla Harryho svetr, aby mě mohl zahřát.

Přehodila jsem si nohu přes nohu, abych našla trochu pohodlnější polohu pro můj namožený zadek, ale místo nějaké úlevy jsem se dočkala jen další bolesti pocházející z namožených svalů na nohou. Pevně jsem stiskla oči k sobě a sjela jsem obličejem po svých dlaních tak, aby teď podpíraly mé čelo. A to jsem se na dnešek tak těšila…

„Hej.“ Strčil někdo do mého rameno. Rychle jsem vymrštila hlavu nahoru, za což jsem si vysloužila pichlavou bolest vystřelující z mého krku. „Harry říkal, cos dneska udělala.“ Podívala jsem se po vysoké postavě stojící vedle mě, abych mohla zjistit, kdo mě to otravuje ve chvíli, kdy se snažím načerpat aspoň trochu síly před tím, než budu muset sníst svou večeři, což vyžaduje tolik námahy, že jsem začínala pochybovat o tom, jestli to vůbec zvládnu.

„Taky ti přeju hezký večer, Liame,“ zamumlala jsem unaveně.

„Vypadáš strašně, Char,“ zasmál se. Ani na sekundu neváhal a hned zabral Niallovo místo naproti mně.

„Aspoň něco máme společnýho,“ odsekla jsem uraženě a pokusila se ho mým znechuceným výrazem přimět k odchodu. Překvapivě to s ním ani nehnulo, jen se na mě dál usmíval, jako kdyby prožíval nejlepší den svého života.

„Dneska se ti podařilo Harryho vážně naštvat.“ A že on dneska naštval mě, nikoho nezajímá?!

„Chceš bouchnout šampáňo? Protože jestli ano, budeš to slavit sám. Nemám ani náladu, ani sílu.“
„Karma je svině, viď?“
„Karma hlavně neexistuje, Liame. Styles mě dneska nasral jako první, to, co se stalo při rozcvičce, byla jen … přirozená reakce. Pak nás všechny potrestal celodenním běháním jenom za to, že jsem se bránila,“ pronesla jsem dramaticky a dokonce se zmohla na pár rozhození rukou. „Takže se ptám já… Kdo sakra potrestá jeho? Přijde sem karma a jednu mu flákne? Těžko, Liame, těžko.“