Po škole ✔

1.

Oknem auta pozoruji mihnoucí přírodu kolem nás. Různorodé stromy, rozkvetlé louky a sem tam nějaké divoké zvíře. Kvůli tempu auta se ale dlouho zelení kochat nemohu. I tak si ale užívám ten výhled, než vjedeme do maloměsta, Naples. 

Vítr mi čechrá přírodně vlnité světle hnědé vlasy a šedé oči mi ozařuje přímé slunce. To mě donutí dát před sebe ruku, abych se aspoň trochu zastínila a nedovolila sluníčku mě oslepit. Na chvíli je zavřu a pomalu zas otevřu. Ihned si všimnu cedule, jež oznamuje, že brzy budeme doma. 

Na dovolené v Itálii, ze které se právě vracíme, se mi velmi líbilo. Bylo opravdu příjemné na pár dní změnit prostředí. I když nedopadla zrovna nejlépe.

Ze strany rodičů panovali věčné hádky, které celý pobyt velice znepříjemňovali. Ale to nebyli spory jen tam. I doma se často hašteří. Hlavně kvůli prkotinám. Většinou. Kdysi se málokdy hádali kvůli každé maličkosti, ale nyní je to na denním pořádku. Táta sprostě uráží mámu a ona mu nadávky vrací. Takhle to jde klidně i celý dny a noci.

Ani se upřímně nedivím, že se můj dvanáctiletý bratr, Johny rozhodl ke chození k psychologovi. Psychicky nedává jejich časté spory, což zcela chápu. I mě se máma ptala, jestli se ke svému bráškovi nechci přidat, ale odmítla jsem. Za poslední rok si dost zvykám na jejich potyčky. Už poslední dobou ty dva radši ani nevnímám. Nebo se o to aspoň snažím.

Taky že za týdenní dovolenou se mi povedlo přečíst celkem tři obsáhlé knihy s mým nejoblíbenějším tématem - New Yorkem. Stejně spolu rodiče nechtěli nikam chodit, takže po celou dobu jsme skoro nevytáhly paty z hotelového pokoje. Na mé pokožce tím pádem ani není znát týden strávený u moře. 

,,Tak co? Jak jste si užili dovolenou?" zeptá se bedlivě mamka, aby přerušila ticho, které mezi námi čtyřmi panuje. 

Johny, jež sedí vedle mě, s nezájmem odtrhne zrak od herní konzole a lhostejně odpoví. ,,Co myslíš?" na chvíli se odmlčí a pokračuje, ,,příští rok ani nikam jezdit nemusíme. Tohle léto stála dovolená za nic," a posmutněle vydechne. Opět začne hrát střílečku, jenž dostal k minulým Vánocům.

Ve zpětném zrcátku vidím, že mamka čeká i na mou odpověď, i když jsem se této konverzace nechtěla účasnit. Její zvednuté pravé skoro neviditelné blond obočí mi dává najevo zvědavost.

Nevím, co ji na tom zajímá, když musí tušit zaznění stejné odezvy jako od mého mladšího sourozence. Zhluboka se nadechuji, abych konečně odpověděla, protože mě pořád pečlivě sleduje. Vidím, že toho jen tak nenechá.

Jenže najednou táta netrpělivě silou třískne do volantu. ,,Máma se tě snad na něco ptala Rosalin!"

Znovu se začne věnovat řízení.

,,Nechápu, co ode mě čekáte," odvětím s rukama nad hlavou, jako bych se vzdávala. ,,Snad si vážně nemyslíte, že vám za tu prohádanou dovolenou poděkuji," odfrknu si.

Abych se uklidnila, začnu opět koukat ven. Ovšem z krásné krajiny se mezitím stalo město plné rodinných domků.

Otec do něj znovu praští. ,,Měl jsem ti dát přísnější výchovu! Takhle se ke k nám chovat nebudeš! My jsme tvoji rodiče a nebudeš tu na nás štěkat!" řve na celé auto.

,,A ty jako na mámu můžeš věčně řvát jak na nějakého pouličního psa?!" opáčím nevrle.

Vidím, jak táta rudne v obličeji, napíná svaly a křečovitě drží volant. ,,To by stačilo mladá dámo! Já ti dám za vyučenou!"

Můj mladší bratr celou hádku pozoruje s otevřenou pusou dokořán. Ještě nikdy jsem si totiž nedovolila takhle mluvit s otcem, ale můj pohár trpělivosti právě přetekl.

Překřížím ruce na prsou a začnu se nadechovat, abych mu do ksichtu vypálila další pravdu, jenže máma z plného hrdla zařve. ,,Tak dost!"

Tím se celá situace trochu zklidní. Oba utichneme a jen se vzájemně vraždíme pohledy zpětným zrcátkem. Atmosféra mezi námi stále houstne, proto naštvaně odvrátím pohled k okénku. 

Projíždíme kolem davu lidí, kteří někam jdou, anebo sedí v různých kavárnách. Tato místa znám velmi dobře, proto mi začíná docházet, že brzy dorazíme domů. Těším se až odsud vystoupím a zavřu se v pokojíčku před touhle stupidní rodinou. Zamknu si a budu si číst můj nejoblíbenější příběh - Miluji tě.

Děj vypráví o dívce, jež se dostane na pozici asistentky věčně nevrlého šéfa Bena, do kterého se následně zamiluje. Četla jsem to už mnohokrát a pořád to zbožňuji.

Jen co začnu přemýšlet o svém úprku, přijedeme na příjezdovou cestu našeho baráku. Ve spěchu vystoupím ze stříbrného vozidla, obejdu ho a otevřu kufr, kde popadnu své zavazadlo. Vytáhnu ho a kouknu směrem ke dveřím řidiče. Setkám s potemnělýma modrýma očima táty, jenže uhnu pohledem. Poznám totiž tento varovný výraz. Já se ale jen otočím na patě a kvapným krokem se rozejdu k domu.

Najednou slyším tátův chraplavý hlas. ,,Rosaline Clarková okamžitě pojď ke mně!"

Jen na něj kouknu přes rameno koutkem oka. Prohlédnu si ho od shora dolů, jak se opírá o automobil a má nasazený stále ten samý výraz. Beze slova se ale rozejdu dovnitř, jelikož mezitím hlavní dveře otevřel Johny a já nemám náladu poslouchat ty jeho chytrý řeči. Naštěstí mě nechává jít bez jakýkoliv kousavých poznámek. Jelikož zlost, která ve mně právě vře, by mi dovolila udělat něco, čeho bych poté mohla litovat. Třeba na něj ukázat svůj ladný prostředníček. Své emoce ale naštěstí po většinu času umím ovládat.

Ztěžka kvůli plnému kufru vyjdu dlouhatánské dřevěné světle hnědé schody, podobné barvy mých vlasů, jež jsem zdědila po otci. Projdu menší uličkou plné dveří až nakonec dorazím k těm úplně vzadu. Otevřu bílé dveře, na kterých stojí barevná cedulka s mým jménem. Rozevřou se dokořán a mně se vyskytne pohled na můj pokoj, po němž se mi velmi stýskalo. S tyrkysově modrými stěnami a tmavě hnědou podlahou bílí nábytek úžasně ladí. Postel s nebesy a spoustou polštářů, nad kterou vyčnívají dvě velké police plné knížek, stojí přímo naproti dveřím. Vedle ní se blyští noční stolek s lampičkou. U okna zaujímá své místo psací stůl, na němž mám položený laptop a hned vedle mě se až ke stropu tyčí obrovská šatní skříň přes celý kus zdi s obrovským zrcadlem. Spokojeně vydechnu a vstoupím dovnitř. Za sebou pravou nohou zabouchnu dveře a začnu si vybalovat všechny věci.

Jakmile všechno zaujme své místo, tak se spokojeně usměji. Nemám ráda, když něco nesedí. Vše musím mít dokonale srovnané a musí to mít pořádek.

Najednou uslyším cinknutí Messengeru. Mrsknu sebou zády o postel. Vedle ní stále stojí otevřený kufr, jež má dvířka opřená o mou postel. Otevřu konverzaci a vidím že mi Tom, můj nejlepší kamarád poslal nějaké video. Se zmateným úsměvem ho pustím. Dobu se tam vůbec nic neděje. Jen tam ukazují nějaký trup dlouhatánského hada. Najednou na mě ta anakonda vybafne a já se leknu tak, že z postele sletím přímo do kufru a ještě se za mnou zaklapne.

Se smíchem ho otevřu a vylezu. Stále ležím na zemi a hlasitě se chechtám na celý pokoj, když v tom mi do něj vtrhne Johny.

,,Jsi blbá? Co to bylo za ránu? Kvůli tobě prohrávám v online GTA! Mě kvůli tobě zastřelili!" zařve a chystá se za sebou zabouchnout, jenže se prudce zastaví. Podívá se mi zpříma do očí a řekne: ,,A mimochodem, nevím, jestli se v sedmnácti dostáváš do nějaké pozdní puberty, ale měla bys zklidnit hormon. To, cos předvedla v autě, zrovna nedodržuje tvůj slib, že mi s tím pomůžeš. Akorát jsi to ještě zhoršila. Táta teď kvůli tobě dole řve na mámu. Fakt díky!"

Okamžitě mě smích přejde. V jeho stejnobarevných očích, jako mám já, poznávám smutek ale i vztek. Mrzí mě, co jsem mu způsobila. Jsem jeho starší sestra a měla bych mu pomáhat se vyhýbat hádkám rodičů a ne je ještě vyvolávat. Zkazila jsem to.

,,Johny... Já...," chci mu vyjádřit omluvu, jenže zaklapne dveře dřív než stačím dokončit větu.