SKRYTÁ | Harry Potter Fanfiction

Děkuji, příteli

Černovlasý muž důrazně zaklepal na mohutné dveře Malfoy Mannor, které se téměř okamžitě otevřely. Stála v nich žena se smutnýma očima, jež rámovaly tmavě fialové kruhy. I přesto se však vděčně usmála, když zahlédla starého přítele.

„Severusi," vydechla blondýnka, „jsem velmi ráda, že si přijal naše pozvání."

„To je samozřejmost, Narcisso," odvětil a pokusil se o jeden ze svých přívětivějších pohledů, rty zkroutil do něčeho, čemu by se i dalo říkat úsměv. Nechal se paní domu odvést do jídelny, kterou velmi dobře znával. Motalo se tam několik zbídačeně vypadajících skřítků, jež se snažili prostřít. Narcissa je však jediným pohrožením okamžitě vyhnala.

„Vím, že toho během školního roku musíš mít hodně," povzdychla si, a oba se usadili ke stolu, „Lucius dorazí za moment, pracovní povinnosti." Mlčky chápavě přikývl.

„Jak se daří Dracovi?"

„Výborně, řekl bych. Jeho studijní výsledky jsou vynikající, obzvláště v lektvarech. Má v sobě potenciál." Jeho slova, která upřímně nemyslel až tak vážně, ženu očividně potěšila a na moment smetla smutek z její drobné tváře.

„A ta holka... drží... drží se od něj dál?" Zeptala se s obavou v hlase, na čele se jí objevila mírná vráska.

„Jistěže," odvětil příkře a poněkud nejistě se ošil. „Ačkoliv mám určité starosti," vydechl znepokojeně. Dával do toho všechno své herecké umění. Přetvářka, jak moc mu na této rodině záleží, ho znavovala, ale musel tak činit.

„Jaképak starosti, příteli?" Ozval se důrazně nově příchozí Lucius Malfoy. Autoritativně usedl do čela stolu, pozorně si oba prohlížejíc.

„Už vypadáš mnohem lépe, Luciusi," podotkl Severus, sledujíc jeho typický Malfoyovský škleb, který ještě před několika dny na smrtelné posteli, byl ten tam. Musel si dát opravdu pozor, aby nezněl zahořkle a nepřejícně, protože jeho tělo se pokaždé, když ho viděl, bojovně napjalo.

„A za to vděčím tobě. Ani jsem ti nemohl ještě pořádně poděkovat," řekl naoko posmutněle, ale profesor lektvarů dobře věděl, že ho to nemrzí ani trochu. Pouze chápavě přikývl, propalujíc ho pohledem. Pamatoval si na jeho slova. Lucius mu vyčítal, v jakém stavu se nachází, protože to byl on, kdo měl na Nathalii dohlédnout.

„Vraťme se k těm starostem, prosím," pípla úzkostlivá matka blonďatého chlapce a upřela na něj své hnědé prosící očí. Možná by to na něj i platilo. Věděl, jak těžký život s Luciusem musela mít, no nesměl by si pamatovat s jakou chutí se podílela na mučení mudlů či mudlovských šmejdů.

„Je Draco v pořádku?"

„Prozatím ano," konstatoval Severus, „ale... nalijme si čistého vína. Pán Zla velmi brzy povstane. Musíš to cítit i ty, Luciusi," pohlédl na svého smrtijedského kolegu, jenž měl ve tváři nevoli, očividně patřil k těm, kteří si něco takového zarytě odmítali přiznat. Tohle bude dlouhý večer.

„Znamení pálí víc a víc. Karkarov dnes ráno utekl a není jediný, kdo opouští zem."

„Co se tím snažíš říct, Severusi?" zavrčel netrpělivě Lucius.

„Že bys měl velmi brzy Draca seznámit s úplnou pravdou," pronesl pevným hlasem bez jediného zaváhání. Pozorně sledoval výraz blonďatého muže. Z klidného se změnil na šokovaný, takřka až vyděšený a pobouřený. Narcissa pouze zesmutněla o něco více. Severus jí neříkal nic nového. Věděla, že k tomu jednou bude muset dojít. Zato její manžel se něčemu takovému chtěl vyhnout do konce svého života.

„To je naprostý nesmysl," obořil se na něj.

„Když to neuděláš ty," pokračoval dál Severus s trpělivostí, kterou neměl ani pro své studenty, „pak Pán Zla ano. A nejsem si jist, jak by něco takového Draco snesl. Ty jsi pro něj autoritou, k níž vzhlíží, příteli," ach, jak jedovaté ono oslovení bylo, skoro cítil hořkost na špičce jazyka, „navíc jsem znepokojen tím, jaký vztah ke slečně Evansové začíná mít."

„Vztah?!" Vyjekli rodiče pobouřeně.

„Od toho incidentu, kdy se málem utopila... ho trápí výčitky svědomí, řekl bych. Před pár dny se jí dokonce na Vánočním plese přede všemi zastal. Ta nenávist, co mezi nimi byla je pryč a já ji nedokážu jen tak vrátit, Luciusi."

„Říkáš to správně, ano... vzhlíží ke mně! Jsem pro mého syna autoritou, příkladem. Jak budu vypadat až se dozví, že vše, co jsem ho kdy učil o lůzách, spodinách, vyšší společnosti... jsem sám takto hanlivě porušil?"

„Jako pokrytec," neodolal a odvětil naprosto upřímně Severus, „ale tím budeš tak jako tak, protože jednou se ti dva setkají. Oba je neodkladně čeká přijmutí do našich řad a poté vzájemná spolupráce. Je už jen tobě, jestli budeš aspoň odvážným pokrytcem nebo zbabělcem, který před pravdou utíká." Pokračoval dál ve své kruté upřímnosti a poněkud se obával reakce Malfoye. Ten se však tvářil, jako by jeho slovům stále odmítal rozumět.

„Tu holku náš pán k sobě nikdy nepřijme. Je naprosto neschopná. Vždyť ani neumí kouzlit!"

„Ale umí, Luciusi," vydechl otráveně Severus, začínal chápat, že tohle nikam nevede, „má moc, kterou Temný pán neovládá. Je klíčové, aby byla na naší straně."

„To ona ale nikdy nebude," zasmál se pohrdavě Malfoy, „nenávidí mě," řekl, jako by to snad bylo něco, na co může pyšný, „nikdy se nepřidá na stranu svého otce."

„Zapomínáš," protáhl pomalu Severus, jehož pohled potemněl o několik odstínů, „že pořád je a navždy bude Malfoyová. Touha po moci je pro ni tím největší lákadlem."

Lhal. Věděl, že to tak není. To, co slečnu Evansovou pohánělo kupředu, byla touha po pomstě, ne moci. Lucius tím ale náhle přišel o všechny argumenty a slova. Jen tiše pozoroval svého bývalého spolužáka, nepřestávajíc se hluboce mračit. Odmítal si připustit, že by snad mohl mít pravdu.

„Drahý, já," začala roztřeseným hlasem Narcissa, „myslím, že Severus má pravdu." Její manžel na ni nevěřícně hleděl, jako by z pusy vypustila něco nevídaného. Třeba práva mudlorozených.

„Draco je ještě chlapec a já nechci, aby na nás zanevřel. Nedokážu si představit, jak by něco takového vzal od našeho pána, musíš mu-"

„Já nemusím nic Narcisso!" Vylítl, jako čertík z krabičky a rozzuřeně se postavil. Žena sebou poplašně škubla, snad ze strachu, že by ji mohl uhodit. „A rozhodně ne ze sebe před svým synem dělat hlupáka! Poprosím Pána Zla, aby o tom pomlčel."

„A ty si myslíš, že ti vyhoví?" Rýpl si Severus. „Za tvé oddané služby?"

„Splnil jsem vše, co po mně kdy chtěl!" Vyhrkl takřka panicky. „Svůj slib jsem dodržel, on pochopí že... že v rámci Dracovo výchovy to bude nejlepší."

„Nalhávej si tyhle báchorky, když ti pomůžou dobře spát," zavrčel otráveně Severus, zvedajíc se od stolu, nemínil s nimi už ztrácet svůj drahocenný čas, „ale ta holka v tvé péči málem zemřela a ty si ani zdaleka svou povinnost neplnil tak, jak si měl. On to zjistí. A budeš za to vytrestán. Nebude ti klovat z ruky jako nenažraný důvěřivý holub, tak už konečně prober, Luciusi."

Odmítal poslouchat všechny další žvásty. Ignoroval Narcissino zoufalé volání a během několika sekund opustil pozemky Malfoy Mannory.

Chytrému napověz, hloupého trkni. A u Malfoye to rovnou vzdej.