Army Bullshit [CZ]

28. část - A co bude dál?

Říká se, že když prožíváte skvělý polibek, přijde vám ta chvíle neskutečně dlouhá. Vždycky jsem si myslela, že podobné kecy můžou vyprávět jen poblázněné puberťačky, které nevědění o životě, pocitech, ani o polibcích absolutně nic. Nevěřila jsem tomu, že podobný pocit může existovat, poněvadž jsem nikdy neměla možnost políbit někoho takovýmhle způsobem. Samozřejmě, že Harry nebyl první kluk, kterého jsem kdy políbila. Pár kluků jsem už v Londýně měla, ale s žádným jsem se tomuto pocitu ani nepřiblížila. Až teď.

Byla jsem v téhle chvíli doslova ztracená. Nevěděla jsem, kde mé tělo začíná a kde končí, kde se právě nacházím, jak se jmenuju a kdo jsem. Zato jsem ale věděla přesně, kdo je on. On byl někdo, kdo ve mně dokázal probudit všechny divoké pocity, které jsem nikdy předtím nezažila. Byli jsme si tak neskutečně blízko a já vážně měla pocit, že tahle chvíle mezi námi trvá celou věčnost.

Celé mé tělo bylo tak rozpálené, že jsem ani nevnímala fakt, že jsme ještě pořád ve vodě. Moje kůže byla až přespříliš citlivá a já měla pocit, že v ní mám zapíchané tisícovky malých špendlíků, které se okamžitě rozbolí, když se mě dotkne jakoukoli částí svého těla.

„Charlie…“ zašeptal jemně oproti mým rtům. Se stále zavřenýma očima jsem se od něj dobrovolně odtáhla a odevzdaně v sobě nechala doznít všechny rozbouřené emoce. Sklopila jsem hlavu a párkrát se zhluboka nadechla a zase vydechla. „Já… omlouvám se,“ zamumlal. Pomalu jsem otevřela oči a vzhlédla na jeho obličej. Začervenalé rty měl mírně pootevřené a taky trochu naběhlé. V očích se mu odráželo odpolední slunce, které mu do zelených duhovek házelo žluté a namodralé odlesky. „Vždycky, když jsi takhle blízko, tak já … prostě …“ Trochu jsem se na něj pousmála a rukama se pustila jeho krku. Vzápětí jsem i nohy, které do té doby pevně objímali jeho boky, postupně spustila na písčitou zem pod vodou. Rázem jsem byla o hlavu menší než on, a abych byla upřímná, vůbec mi to nevadilo. Dřív jsem měla pocit, že když se nade mnou takhle naklání, může mi ublížit kdykoliv se mu zachce. Teď jsem věděla, že by něčeho takového nebyl schopný. Aspoň pro tentokrát.

„Nebyla to vaše chyba,“ šeptla jsem tiše. Jeho ruka mi okamžitě vystřelila k obličeji a natáhnutý palec mě pohladil po rozpojených rtech.

„Myslíš, že už bys mi konečně mohla přestat vykat?“

„To nevím,“ zasmála jsem se uvolněně a trhla rameny. To vykání mi zas tak nevadilo, aspoň něco mi vždycky připomnělo, jaká je mezi námi hranice, která by se neměla překračovat. „Je to zvyk.“
„A nemohla bys ten zvyk změnit, prosím?“

„Pokusím se, ale nic neslibuju.“ Pohledem jsem přejížděla po jeho obličeji tam a zpátky a pečlivě si prohlížela každý detail, každou vrásku na jeho kůži. Neměla jsem ani ponětí, co se stane ani za deset minut, natož třeba zítra, takže jsem si chtěla tenhle okamžik užít. „Budeme mluvit o tom, co se právě stalo, nebo…?“ zašeptala jsem tichounce. Do tváří se mi okamžitě začala hrnout rudá barva a na chvíli jsem od něj musela odtrhnout pohled pryč.

„Políbil jsem tě, tys mi to oplatila. To je asi tak všechno, co se o tom dá říct.“ Jemně jsem přikývla a zase vrátila pohled na jeho obličej. Složila jsem si ruce na hrudníku, abych v sobě udržela aspoň trochu tepla, protože po té době, co jsme tu jen tak stáli, mi už začínala být docela zima.
„Jak vylezu zpátky nahoru?“ zeptala jsem se a rukou mávla směrem ke skalce, kde jsme měli naše věci.

„Pojď za mnou,“ trhnul hlavou a začal se brodit vodou, která mu sahala asi do úrovně prsou. Šla jsem mlčky za ním a jen tiše obdivovala jeho skvěle vypracovaná záda. Při každém pohybu se mu napínaly ty stejné svaly a já si nedokázala pomoct, jen přemýšlet nad tím, jak je jeho tělo dokonale sehrané.