"Proč musíš bydlet od školy tak daleko?" zeptala jsem se zoufale Willyho, který šel po mém boku. Vzhledem k tomu, že jsem měla plný batoh učení a musela jít do strašně strmého kopce, byla jsem opravdu zadýchaná, což mi připomínalo, že bych měla se svojí kondičkou něco dělat, ovšem byla jsem moc líná to uskutečnit.
"Mě se neptej." odpověděl mi Willy, přičemž se na jeho tváři objevil znechucený úšklebek. Pokud někdo tuto cestu nesnášel víc než já, tak to byl právě on a to už jenom kvůli tomu, že funěl jako stará parní lokomotiva, která byla rozbitá. "Ale už je to jenom kousek." dodal a měl pravdu, během chvíle jsme se konečně objevili u domu, který byl nejspíš jeho novým domovem.
"Pokud mě budeš ještě někdy doučovat, tak buď půjdeme k nám, nebo mě sem doneseš v náručích! Jinou možnost nevidím." řekla jsem, a pak se zastavila na verandě domu, během čeho Willy usilovně hledal klíče ve svých kapsách. Nějak se mu nedařilo je najít, celkově mi přišel roztržitější než obvykle. Jeho absťák se zvětšoval? Být bez internetu muselo být pro něho nejspíš peklo, bohužel jsem s ním nemohla soucítit, protože jsem to neznala, i když bylo vlastně vtipné ho sledovat.
"Jestli bude nějaké příště, tak už snad budu mít auto." oznámil mi pyšně, načež na mě krátce mrkl, ale nepřestával v hledání klíčů. Tentokrát se díval do batohu a pořád to vypadalo beznadějně. Když zmínil, že bude mít auto, tak jsem kývla na souhlas. Věděla jsem, že jeho bratr měl motorku, protože včera vezl Scarlett domů. Štvalo mě, že mi Scar nechtěla nic říct o jejich projektu, takovou jsem jí neznala. Vždycky jsme si všechno svěřovaly. Možná budu zlá a neřeknu jí nic o mě a Willym, i když to bylo v mém případě nemožné, byla jsem na to až moc ukecaná.
"Jak dlouho ti to bude ještě trvat?" položila jsem znuděně otázku a založila si ruce na hrudi, protože mě už opravdu unavovalo sledovat, jak bezvýsledně hledá po klíčích. "Jestli si nepohneš, tak přísahám, že..." můj hlas se najednou vytratil, protože mi před obličejem významně zamával klíči. Popravdě to bylo až moc blízko mého obličeje, málem mě s nimi uhodil!
"Normálně bych zazvonil, ale nikdo není doma, takže…“ pronesl, když odemykal dveře, které se podle mě zamykat ani nemusely. Kdyby zloděj chtěl (tvařme se, že v Pipertonu se krade), tak by mu stačila jenom trochu větší rána a byl by bez problémů dovnitř.
"Aha." řekla jsem nezaujatě, protože mi bylo opravdu jedno, kdo byl u něho doma a kdo ne. Mým úkolem bylo přežít doučování, a pak vypadnout do Stodoly a pobavit se. Jakmile byly dveře dokořán, nečekala jsem na žádné pozvání a rovnou vešla dovnitř, jako kdybych tu bydlela já.
"Chtěl jsem tě pozvat dál, ale jak vidím, tak ses pozvala sama." slyšela jsem za sebou mumlat Willyho, což mě donutilo pobaveně protočit oči. Ráda jsem ho škádlila, jelikož byl jeden z mála lidí, kterého to opravdu vytáčelo, nemluvě o tom, že opravdu vtipně reagovat, což byl pro mě bonus.
"Půjdeme ke mně nahoru do pokoje." oznámil, načež kývnul ke schodišti, ke kterému jsme se hned na to vydali. Šli jsme nahoru v naprosté tichosti, přičemž já se rozhlížela kolem sebe, i když toho moc k vidění nebylo. Žádné rodinné fotky, dekorace, ani podobně. Nejspíš ještě nebyli pořádně zabydlení. "Už jsem říkal, že nikdo není doma?" zeptal se mě, když jsem došlápla na poslední schod.
"Jo, říkal." odpověděla jsem, a pak se na něho krátce podívala přes rameno. Můj pohled mi oplatil, ovšem vypadal přitom plaše, jako nějaká vyděšená laň, které se trochu červenají tváře. Bylo to opravdu vtipné, ale na druhou stranu i částečně roztomilé.
"Ehm, jasně." řekl nervózně, načež si prohrábl vlasy. "Tady doleva." navigoval mě do jeho pokoje, do kterého jsem hned na to vešla. Vypadala to podobně, jak jsem předpokládala, akorát jsem myslela, že bude mít pokoj sám, ale jak se zdálo, sdílel ho se svým dvojčetem jako já, akorát neměli palandu. To není fér!
