Chapter 35

2.2K 174 23
                                    

Na konci důležitá poznámka! :))

"Pojď," řekl Niall, z jehož tváře už úsměv úplně zmizel. Jednu ruku jsem mu podala, aby mi pomohl vstát. Vyzvednul mě do náručí a přeběhl do jeho pokoje, kde mě položil na postel.

"Já...," odmlčel se a celou si mě prohlédl. "... co mám dělat?" zeptal se starostlivě. Jeho pravá ruka vystřelila k jeho vlasům, které si nervózně prohrábl.

"Nic," zavrtěla jsem hlavou a tvář znova skrčila v bolestném šklebu. "To přejde," dodala jsem. Niall zhluboka vydechl a opatrně si vedle mě sedl.

"Pořád trvám na tom, že je to z toho jídla," podotkl Niall a já se pobaveně ušklíbla. Ale hned na to mě v břiše zase bodla nepříjemná bolest, tudíž mi úsměv ze rtů zmizel. Niallova ruka chytila tu mou. Podívala jsem se na něj s lehkým úsměvem na rtech a stiskla jeho ruku.

"Ale kdyby to nebylo z toho jídla, což pochybuju...," ušklíbl se a já protočila oči. Prohnula jsem se v zádech, když mě v břichu znova silně zabolelo. "... čím by to bylo?" zeptal se a v jeho tváři se objevila vážnost.

"Já... nevím," pokrčila jsem rameny a víčka k sobě bolestně přitiskla.

°°°

"Nad čím přemýšlíš?" vyrušil mě z myšlenek Niall. Už bylo odpoledne a já seděla na Niallově posteli, zatímco on se šel najíst. A u toho jsem rozhodně nechtěla být.

"Nad včerejškem," povzdechla jsem. V hlavě se mi pořád opakoval Elisabetin křik a pak to prasknutí... A k tomu obrázek, jak na zemi leží její bezvládné tělo.

"Nemysli na to," pousmál se Niall a sedl si vedle mě.

"Já se snažím, ale... nemůžu. Ten Elisabetin křik a nebo jen pomyšlení, že jsi mohl být mrtvý... Neumím popsat, co se v tu chvíli ve mě odehrávalo," vzlykla jsem. Na zádech jsem ucítila jemný dotek. Smrkla jsem a přitulila se k Niallovi.

"Já se taky necítil nejlíp," uchechtl se, čímž mi na rtech vykouzlil menší úsměv. "Naopak...," odmlčel se a oči premýšlivě zabodl do stěny před sebou. "Víš, byl jsem na Elisabeth tak naštvaný, jak jsem nebyl ani když mě tu mamka zavřela. Tehdy... Eh...," sklonil na mě smutně hlavu. Odtáhla jsem se od něho, abych na něj pořádně viděla.

"Jak to vůbec probíhalo?" zeptala jsem se zvědavě. Neuměla jsem si to představit. Přece ho sem jen tak nehodila a zamknula. Niall je polo-upír, ty dveře by lehko vykopl.

"Co?" zeptal se nechápavě.

"No, to se tvoje mamka jen tak rozhodla? Popravdě, neumím si představit, jak to mohlo probíhat," vysvětlila jsem pravdivě. Chápavě přikývl a hlavu na chvilku sklonil. Zřejmě nevěděl, jak začít. Po chvilce zvedl hlavu a otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak se zasekl a rty k sobě zase pevně přitiskl. Takhle to pokračovalo déle, dokud jsem se nerozhodla promluvit. "Pokud mi to ale nechceš říct, nemusíš," pousmála jsem se na něj, ale on zakroutil hlavou.

"Ne, o to nejde. Jen nevím, jak začít," řekl to, co jsem si myslela. Přikývla jsem a sklonila hlavu. Své ruce jsem dala na ty jeho a palci po nich jemně přešla.

"Chápu" řekla jsem s očima pořád zůstávajíc na našich rukách a přiblblým úsměvem na rtech. Ušima se mi rozlehl Niallův hluboký nádech a následné promluvení.

"Mamka mě jednou přistihla při tom, jak... vysávám krev z dalšího člověka...," začal a mé ruce, které ty jeho do teď hladily, pevně stiskl. "Víš, oni věděli, že to dělám, ale nikdy mě při tom ani jeden nenachytal. Nejspíš to byl důvod, proč mě matka do kostela zavřela až po třech měsících," povzdechl si a mě po zádech přejel mráz. Jen představa, že Niall zabil jednoho člověka byla příšerná. A představa, že to dělal každý den tři měsíce... Vždyť to je více jak 90 lidí! "Byla na mě tak naštvaná... Nikdy nebyla tak naštvaná...," povzdechl si smutně a mé ruce začal hladit, stejně jako já ty jeho před tím. "Doma, tedy tady v kostele, jsme se šíleně pohádali. V tu chvíli jsem byl na ni tak naštvaný, že jsem ji řekl tolik věcí, kterých do teď lituju...," znova se odmlčel a zakousl se do rtu. V očích se mu třpytily slzy, které se snažily dostat na povrch. Ještě nikdy jsem neviděla Nialla takhle zlomeného. "Snažila se mi to vymluvit, ale já ji vždy jen odbil. A pak jsem její reakce nepochopil," skrčil svou tvář v divném šklebu, zatímco jeho oči byly zabodnuté do našich ruk. Vypadalo to, jakoby byl duchem jinde. "Najednou byla klidná, což mě ještě více štvalo. Na všechno reagovala v hádankách. Ničemu jsem nerozuměl," skrčil obočí v nechápavosti a jeho palce pořád jemně přejížděly po hřbetech mých ruk. "Naštvalo mě to tak, že jsem chtěl odejít, ale ona mě zastavila..."

The haunted church // n.h. (Czech)Where stories live. Discover now