Army Bullshit [CZ]

33. část - Porážka nepřipadá v úvahu

„Neboj se toho, Charlie! Oni ti nic neudělají, budou hrát férově!" křiknul po mě najednou Harry. Zastavila jsem se v půlce kroku a chytila basketbalový míč do pravé ruky. Hřbetem druhé dlaně jsem si otřela zpocené čelo a vzápětí se otočila směrem k Harrymu stojícímu na druhém konci hřiště.

„Nikdo nikdy nehraje fér! Zvlášť v týhle škole ne. Nevím, proč by zrovna v mým případě měli dělat nějakou výjimku."
„Věř mi, oni nebudou zbytečně faulovat."

„A co jim v tom asi zabrání? Vždyť jsem aspoň o hlavu menší než všichni z vás." Harry jenom rezignovaně rozhodil ruce kolem svého těla a vykročil ke mně sice pomalým, ale rozhodně sebejistým krokem. Jeho čelo bylo snad ještě víc orosené, než to moje. Bílá látková čelenka, co mu seděla ve vlasech, byla potem dokonce úplně nasáklá. Nevím, jak dlouho už jsme tu takhle hráli jen my čtyři z našeho týmu, ale já i on jsme toho stihli za tu dobu už naběhat tolik, že jsme teď byli doslova pokrytí potem od hlavy až k patě. Ti dva kluci, co hráli s námi, se taky snažili, ale rozhodně do toho nedávali tolik sil jako my dva.

„Bude to v pohodě," hlesl potichu, když už stál pouhé dva metry ode mě. Někdo by si snad mohl myslet, že po takové době, co jsme tu tak neskutečně dřeli, by už mohl být aspoň trochu unavený, nebo možná i otrávený. Jenže k něčemu takovému on měl hodně daleko. I přes to, že nemohlo být víc než osm hodin ráno a jemu po celém obličeji stékaly kapky potu, jeho oči pořád tak spokojeně zářily, jako kdyby tohle byla věc, kterou si doopravdy přál dělat v takhle brzkých hodinách.

„Přestaň se tak usmívat," zašeptala jsem tiše a opatrně se podívala po těch dvou klucích, kteří právě odcházeli z tělocvičny, aby nám všem mohli donést nějaké pití. Nechtěla jsem, aby slyšeli něco z našeho rozhovoru, takže jsem byla celkem ráda, že byli na odchodu.

„Já se neusmívám," přimhouřil vážně svoje oči, ale právě ten úšklebek, co měl do té doby na rtech, mu rázem přerostl do širokého úsměvu s ďolíčky. „Řekl bych i tobě, aby ses přestala usmívat, ale tak nějak mám radši ten úsměv, než to tvoje věčné mračení, takže v tom prosím pokračuj."

„Nemám důvod se usmívat," šeptla jsem tiše a důležitě se mu podívala do očí. Vlastně jsem musela uznat, že už tahle konverzace sama o sobě byla důvodem k tomu, abych se usmívala, ale stejně... pořád to neřešilo můj problém s tím, že jsem měla strach z nadcházející hry.

„Ale no tak," povzdychl si a udělal ke mně dlouhý krok. Čím blíže mi byl, tím mi připadal vyšší, což jen potvrzovalo mou domněnku o tom, že nebudu mít proti ostatním vůbec žádnou šanci. „Myslel jsem, že budeš mít radost, když si zahrajeme něco takovýho."
„Mám radost, to jo. Ale nechci to pokazit," přiznala jsem popravdě. Bylo tady tolik věcí, co jsem nechtěla pokazit a ano... basket byl jednou z nich.

„Nic nepokazíš," zakroutil hlavou a já si všimla, jak opatrně natahuje svou dlaň k mé paži, ale v mžiku ji zase stahuje zpátky k tělu. Možná se mě chtěl dotknout, stejně jako se já chtěla dotknout jeho. Ale nejspíš jsme oba věděli, že to není správná věc. „Seš v basketu dobrá, Charlie. Myslím, že jim to natřeš." Tohle bylo poprvé, kdy mi řekl, že mi něco jde. Většinou buď všechno zkritizoval, nebo raději mlčel. Tentokrát to bylo jinak a já nemohla být šťastnější.

„Děkuju."
„Myslím to vážně. Bude to v pohodě, nikdo ti neublíží, neboj," pousmál se a nastavil dlaň, čímž mi chtěl naznačit, abych mu podala ten míč, co jsem pořád ještě pevně tiskla v ruce.

„Dobře," přikývla jsem a dala mu, co chtěl.

„Dokud tu jsem já, nikdo ti ubližovat nebude," mrknul na mě jedním okem a hned na to začal driblovat s míčem pryč. Nechal mě tam stát samotnou s vyraženým dechem a sám si začal házet s míčem na koš. Nemohla jsem uvěřit tomu, že něco takového opravdu řekl. Že by mě snad mohl chránit před někým jiným než před sebou? Nedávalo to vůbec žádný smysl.