Army Bullshit [CZ]

34. část - Všeho se vzdej

Harry's POV

„Vůbec mi nevadí, že jsme prohráli. Mohl bych tu hru hrát každej den, kdyby to znamenalo, že pak celý odpoledne budeme mít volno," zamumlal Zayn vedle mě. Nepřítomně jsem kývnul na souhlas, aby náhodou nepoznal, že ho poslouchám jen na půl ucha. „Harry?"

„Hm?" zamručel jsem otráveně a přinutil sám sebe odtrhnout pohled od Charlie. Podíval jsem se na rozesmátého Zayna vedle sebe, ale vzápětí se otočil zase zpátky na Liama, jak mluví s Charlie. Už dobrých deset minut jsem nepřemýšlel nad ničím jiným než nad tím, co by jí asi tak mohl vykládat. Muselo to být něco opravdu zábavného, protože Charlie se za celou dobu nepřestala usmívat a Liam... Liam je Liam, takže ten se smál pořád.

„Přestaň na ně tak zírat." Drknul do mě Zayn loktem a já jen překvapeně povytáhnul obočí nahoru.

„Co jí může tak neskutečně zábavnýho vykládat, že ho ještě neposlala do hajzlu?" zeptal jsem se a ani se nesnažil zapírat, že na ně doopravdy hledím už nějakou tu chvilku. Zayn vedle mě se začal hlasitě smát, přičemž si aspoň třikrát za sebou projel prsty černé vlasy.

„Nemám čas na rozebírání těchhle sraček, už musím jít," dostal ze sebe skrz všechny ty rychlé nádechy a výdechy. „Vrátím se ráno."

„Dělej si, co chceš, hlavně mě ušetři datailů, prosím," odsekl jsem a mávnul nad ním rukou. Stejně nechápu, jak ho to může pořád bavit. Večer se vypaří, brzo ráno se zase vrátí, skoro nikdy nespí a pak to s ním takhle dopadá. Být ním, tak už bych se na tu holku dávno vykašlal.

„Já si, na rozdíl od tebe, na detaily ohledně Liama a Charlie rád počkám, protože mě vážně zajímá, o čem si ti dva můžou povídat," kývnul hlavou k druhému konci jídelny a já nad ním jen nenápadně protočil oči.

„Běž už," mávnul jsem rukou ke dveřím a on si skutečně sebral všechny věci z jídelního stolu a odešel, což mě docela překvapilo, jelikož jsem tak nějak čekal, že zase bude mít ty svoje kecy o tom, že mu nemám říkat, co má dělat.

Když jsem se znovu podíval směrem k Charlie, zahlídnul jsem, jak se k ní Liam naklání a vzápětí ji objímá kolem ramen. A přesně v tom momentě jsem se málem zadusil vodou, kterou jsem právě pil.

„Do prdele," zašeptal jsem sám pro sebe, ale pohled jsem od těch dvou neodtrhnul. Charlie se pomalu postavila a bez toho aniž by odnesla svůj talíř, odešla s Liamem ven z jídelny.

Zůstal jsem mlčky zírat na dveře, které se za nimi zavřely, a tak nějak nemohl uvěřit vlastním očím. Myslel jsem, že Charlie nemá Liama ráda... tak proč se k němu chovala takhle?

Ještě chvíli jsem tak seděl na židli a přemýšlel nad tím, co bych měl teď udělat. Celý den jsem nemyslel na nic jiného než na to, jak se už nemůžu dočkat večera, kdy budu moct jít zase za ní. Nemyslím si, že jsem se někdy těšil na něco tak moc jako právě na tohle. Chtěl jsem s ní být jen chvíli sám, vědět, že všechno je v pořádku a mít ji hned vedle sebe, což se dalo považovat vždy za vrchol celého dne. Nepotřeboval jsem, aby mě líbala, nepotřeboval jsem, aby se mnou mluvila o tom, jaké je venku počasí, jediné, co jsem potřeboval, bylo mít ji vedle sebe. Nevím proč, ani jak jsem se do tohohle stavu dostal, jen vím, že se to prostě stalo a teď jsem každou chvíli trávil tím, že jsem myslel na to, kdy s ní budu moct být sám.

Ale teď? Teď, když odešla s Liamem? Nebyl jsem si úplně jistý, jestli mám tolik odvahy na to, abych šel k ní do pokoje a tam na Liama narazil. Myslím, že v tom případě by Liam buď dopadl jako Niall nebo v horším případě jako Luke. Anebo kdo ví? Možná, že by skončil ještě víc dobitý než Luke...