Girl vs Boy

Jean

Flashback

Jean:

Musím nějak zařídit tu party, vždyť jsem to všem slíbila! Ale, máma nechce, aby nám do bazénu lezlo tisíce ne zrovna bohatých a čistotných lidí.

Sebrala jsem se z postele a popadla mobil. Do něj jsem namačkala již pro mne známé číslo. ,,Ano slečno?" ozvalo se na druhé straně telefonu. ,,Urovnat postel, připravit snídani, donést šaty, nejlépe tmavé modré. Jo a ještě prosim zavolejte paní Hadvigové, že jí zvu na malý pohovor... Děkuji." Zavěsila jsem a kousla se do spodního rtu pod tou trémou, co právě projížděla celým mým tělem. Co když máma nemá čas? A co když mi to nedovolí? Ret mi pod tím tlakem zčervenal. Do pokoje okamžitě přiběhli dva pánové a urovnávali mi postel. Za nimi vběhnul třetí, co držel v levé ruce ramínko s nádherně třpytivými modrými šaty.Popadla jsem je s tichým děkuji a zalezla jsem za mojí malou kabinku. Sundala jsem ze sebe růžovou noční košilku se zlatým zdobením ve tvaru hvězd a prohlédla jsem se v zrcadle. Pomalu jsem vklouzla do modravých šatů. Na podlaze v rohu ležely čtyři páry bot různých modrých odstínů. Já si vybrala bledě modré střevíčky se stříbrnou květinou na špičkách. Pak už jsem se jen otočila dokola, abych zjistila, zda na mě něco neladí  a mohla jsem vyrazit do nového dne.

Když jsem na školu Lordeschol přišla, měli mě všichni za napyšněnou zbohatlici bez citů. Popravdě, jsem byla napyšněná a ještě trochu jsem, ale, dost jsem se ve všem změnila a snažím se být ke všem milá.

Již z chodby jsem slyšela hluboký ženský hlas, který nepatřil nikomu jinému, než mojí matce. Vešla jsem do kuchyně a na stole jsem spatřila můj obvyklý menší bílý hrnek s kávou. ,,Dobré ráno, Joano." pozdravila mě máma.

Ach, jak já nesnáším, když mi tak někdo říká. Joanou mě nazývá jen máma a učitelky z Lordeschol a to se mi pak holky smějou, protože moc dobře ví, jak já to nenávidím. Táta mi říká Jeanko. To není strašné, ale,.... myslím že je to.. asi divné. Zní to jako kdyby mi říkal.. žíňko (na mytí), takže tedy docházím k tomu názoru, že se mi to také nelíbí.

Zadívala jsem se na čerstvě nalité café. Dvakrát jsem zatleskala a přiběhl jeden můj sluha. ,,Ano madam?"

,,Dejte mi prosim navrch ještě šlehačku."   ,,Ano, hned to bude." řekl muž a odběhl pryč.

,,Ty si dáváš šlehačku do kafe? Vždyť je to nezdravé. Poručíš sluhovi, aby ji odnesl zpět." Tak a je to tu. Máma mi zase ,,kecá" do mojeho života. Vždyť už jsem velká, vím, co mohu jíst a co ne. 

Nikdo nevěděl co říct, až se najednou to trapné ticho prolomilo, když se pootevřely dveře a z nich vyšel sluha se šlehačkou v ruce. Už už jí chtěl dát do kafe, ale na paži mu přistála ruka mojí mámy. Bylo vidět, jak ho to vyděsilo.

,,Joana si dnes šlehačku nedá, odnes ji." promluvila a uvolnila sluhovu ruku ze sevření. Zahlédla jsem, jak protočil očima, když odcházel.

,,Proč si nemůžu dát šlehačku? Ostatní holky ze třídy si taky můžou dát, ale já ne? Proč?" zajímala jsem se.

,,Ostatní se nestarají o svoji figuru a podívej se na ně, například Neža Petárková, té koukají špeky snad všude!"snažila se mi máma domluvit a už se připravovala pokračovat, ale já jí skočila do řeči.

,,Ale to je Neža, mentálně zaostalá, s hlasem jak pětiletá a i kdyby zhubla sto kilo, pořád bude hnusná. "

Náhle se přede dveřmi zase zjevil sluha. ,,Přejete si ještě něco, slečno?" usmál se na mě.