Kapitola 5

120 7 0
                                    

Do jídelny vejdu v těsném závěsu za Stelou a Adamem, který se s námi snaží držet krok. Zařadím se za ně do fronty a připravím si čipovou kartu. Na výběr máme ze dvou hlavních jídel, ale po přiložení karty na čtečku zjistím, že mi máma oběd už vybrala. Na malé obrazovce se objeví číslo dvě, proto dojdu k výdejnímu pultu, kde dané číslo zahlásím. Vyfasuju vývar se zeleninou a masem a řídkou bramborovou kaši s nevábně vypadajícím karbanátkem. S tácem v ruce se usadím na jednu z volných židlí u stolu, který zabrala Stela. Na jejím talíři spatřím guláš s knedlíkem, který nevypadá o moc líp než moje porce. Adam se posadí vedle Stely, přímo naproti mně. Má stejné jídlo jako já a podrobuje ho zkoumavým pohledem. Vidličkou a nožem převrací mleté maso z jedné strany na druhou, jako by se snažil zjistit jeho původ. Když si dá konečně první sousto, souhlasně zamručí a začne to do sebe s chutí házet. Nemůže to být tak zlé, ubezpečuju se, předtím než ochutnám. A opravdu. Možná za mě mluví hlad, ale chutná mi to.
„Hele, Patrik,“ sykne na mě Stela, až jí málem zaskočí kus knedlíku, který si zrovna strčila do pusy.
Vzhlédnu k frontě, která každou minutou narůstá. Přestože většinu dne jsem ho cítila ve třídě za zády, duchem, jako by tam vůbec nebyl. Snažil si mě nevšímat, ale několikrát jsem ho nachytala, jak na mě zírá. Nedokázala jsem se dívat jen před sebe a soustředit se na výklad učitelů a přistihla se, že čím dál víc pohledem bloudím k jeho lavici. Sotva si nabere u okýnka jídlo, zavolá na něj někdo z druhé strany jídelny. Aniž by se na ně podíval, zvedne ruku, jakože slyšel, a zamíří k nim s plným tácem. Očima rychle vyhledám daný stůl. Všimnu si Tomáše a pak dalších pěti kluků, které jsem ještě neviděla. Ale jak Stela řekla, Patrik se přátelí především se staršími kluky. Sedí tam s nimi i dvě holky, které mu věnují koketní úsměv, jakmile se naproti nim usadí.
Odtrhnu od nich pohled. Střetnu se s Adamovýma zvědavýma očima, které po mě zvědavě pokukují. Zlehka se usměju, jako by mě zrovna nepřistihl šmírovat svého spolužáka.
Úsměv mi oplatí. „Takže…jak bys zhodnotila první den?“
„Myslím, že dobrý. Žádné ztráty nezaznamenány,“ pokrčím ledabyle rameny.
Stela na mě ukáže vidličkou. „Zatím předčasné hlášení.“
Pravda. Ale předpokládám, že kromě střevních potíží z dnešního oběda mě už nemůže potkat nic, co by můj celkem zvládnutý první den ve škole, zničilo. To jsem si alespoň myslela, než zaslechnu, jak se o mně baví dvě holky u vedlejšího stolu. Mluví otevřeně, protože si nevšimly, že sedím za jejich zády. Vůbec je nenapadlo, rozhlédnout se kolem sebe, než začaly svými kousavými poznámkami škodit.
„Myslím, že její máma ji sem dostala, protože spí s ředitelem,“ řekne jedna z nich hnusnou lež.
Její kamarádka se zahihňá do otevřené dlaně. „A já si říkala, proč přestoupila dva měsíce po začátku pololetí.“
„Byla jsem zrovna na sekretariátu, když přišel Ráb v doprovodu nějakého chlapa a bavili se spolu o jejím přestupu. Mluvili o její mámě, jako by ji velmi dobře znali, jestli mi rozumíš,“ zachechtá se zlomyslně.
Stela i Adam, kteří je pochopitelně taky slyšeli, ke mně vyšlou lítostivé pohledy. Zavrtím hlavou, aby si nemysleli, že něco z toho je pravda. Pochybuju, že se máma osobně znala s Rábem předtím, než jsme vyřídily stěhování a můj přestup. Řekla by mi to. Chci na sebe upoutat jejich pozornost, aby věděly, že jsem je slyšela, ale další slova mě zarazí.
„Ten muž mu řekl: Dlužíš její matce laskavost, a jestli nechceš, aby se o tom rodina dozvěděla, zařídíš to tak, že Lýdie Vegnerová nastoupí,“ pokývá zasvěceně hlavou.
„A pak?“ vytřeští její kamarádka oči nad tou senzací, kterou se právě dovídá.
Holka pokrčí lhostejně rameny. „Nevím. Zavřeli se do kanceláře. Ale je tady, takže se museli spolu nějak dohodnout.“
Vstanu. Prudkým odsunutím židle, až narazí na stěnu, konečně upoutám jejich pozornost. Zděšeně se na mě podívají. Muselo jim dojít, že jsem vyslechla dost. A určitě ne jako jediná, když se rozhlédnu po obsazených stolech kolem nás. Stela se postaví za mě jako můj osobní bodyguard, nejspíš kdybych se rozhodla ty holky vyděsit ještě víc. Ale není třeba. Třeští na mě oči tak, až mám obavu, aby jim nevypadly z důlků.
„Co to bylo za chlapa?“ vyštěknu na tu, která podle všeho odposlouchávala ten soukromý hovor, o který se dobrovolně podělila se svojí spolužačkou.
„Cože?“ zakvílí.
„Co to bylo za chlapa?“ zopakuju pomalu. Nechtěně začínáme přitahovat pozornost ostatních strávníků v jídelně. Postupně utichne hovor u každého stolu. Fronta, kde ještě před okamžikem na sebe lidi pokřikovali a strkali do sebe jako v předprodeji na koncert Madonny, se jako mávnutím kouzelného proutku uklidní. Letmým pohledem zjistím, že Patrik i jeho přátelé, včetně Tomáše, jsou na nohách a zvědavě nás sledují. Střetnu se s Patrikovýma očima a zahlédnu v nich otázku. Mírně zatřesu hlavou. Překvapeně si uvědomím, že jsem okamžitě pochopila, na co se ptá. Jestli se má do toho vložit. On mi chce pomoct?
„Nevím, jak se jmenoval,“ vykoktá ze sebe, když po té holce znovu šlehnu zlostným pohledem.
Pomalu se k ní přiblížím. „Přestaň roznášet po škole lži. Jestli se dozvím, že v tom pokračuješ…,“ nechám zbytek výhružky viset ve vzduchu. Popadnu tác a jako královna opustím jídelnu.
Stela mě dostihne před školou. „To bylo skvělý, Lýdie!“ vykřikne nadšeně.
Pořád mnou cloumá vztek, když jí odseknu: „Bylo to dost dětinský.“
„Ale no tak. To, co jsi udělala, by nikdo jen tak nezvládl. Postavila ses jim. Sama. Většina holek by utekla s pláčem.“
„Nikdy jsem se neprala a nehodlám s tím ani začínat.“
„No…myslím, že si teď ti, kteří byli v jídelně, myslí opak. A garantuju ti, že zítra to už bude bezpečně vědět zbytek školy,“ zazubí se na mě.
„Říkaly kraviny. Moje máma by se nikdy nesnažila zničit rodinu,“ zavrtím hlavou.
Stela mávne rukou. „Jsou to husy. Kašli na ně. Pomluvy byly a budou. Lidi jsou závistiví,“ zakončí.
„Kde je Adam?“ zeptám se s pohledem upřeným na dveře školy. Oknům do jídelny se záměrně vyhýbám. Jsem si jistá, že mě všichni doprovází pohledem.
„Zůstal v jídelně. Ptala jsem se ho, jestli nechce s námi do knihovny, ale jen zavrtěl hlavou a dál se ládoval karbanátkem,“ uchechtne se. „Nejspíš měl hlad jako vlk.“
Rozesměju se a zlost ze mě trochu opadne. „Tak jdeme?“
„Jasně,“ vykročí ke knihovně, a zatímco mi povídá něco o tom, jak jí táta donutil jít tento týden na hokejový zápas svého bratra, uvědomím si, jaké jsem měla štěstí, že jsem zrovna tuhle holku při pádu strhla k zemi.
„Takže půjdeš?“ zeptá se s nadějí v hlase. Tím mě vytrhne z přemýšlení.
Zmateně zamrkám. „Kam?“
Stela nadzvedne obočí. „Ty mě vůbec neposloucháš,“ obviní mě. „Ptala jsem se tě, jestli na ten zápas, kam mě táta nutí jít, půjdeš se mnou.“
„Jasně,“ vyhrknu nadšeně.
„No, no. Kroť se trochu. Neříkej mi, že jsi zapálená do hokeje. Myslela jsem, že bychom mohly být kamarádky,“ řekne naoko vážně, přestože se usmívá.
Pokrčím rameny. „Vlastně jsem ještě na žádném utkání nebyla, ale proč ne? Třeba to bude zábava.“
„O tom silně pochybuju. Ale když tam nebudu muset dřepět vedle taťky a zacpávat si uši, zatímco si namůže hlasivky kvůli rozhodčímu, který nepíská, co má, tak to vydržím.“
„Jsi podpora sama,“ utahuju si z ní. „Tvůj brácha má vážně štěstí.“
Stela na mě vyplázne jazyk.
Dojdeme ke dveřím knihovny. Podrží mi těžké dveře, a společně vyjdeme do druhého patra, které je označeno jako studovna. U pultu se zaregistruju. Snažím se vše vyřídit rychle, protože knihovnice vypadá dost nerudně. Během těch patnácti minut, ve kterých jsem vyplnila dotazník a čekala na vytištění výpůjční karty, třikrát napomene partu holek, které se hlasitěji zasmějí nad něčím, co právě čtou v knize položené na stole před nimi. Musím to být k popukání, protože se nepřestanou tiše uchechtávat, ani když dostanou čtvrté a zároveň poslední varování, jak neopomene zmínit.
Se Stelou zapadneme do vzdálenějšího rohu. Ne protože bychom chtěly být od toho hlídacího psa co nejdál, ale překvapivě je většina stolů obsazená. Odložím si na židli věci. Z batohu pak vytáhnu lístek, který mi dnes dala profesorka Otová a vydám se k oddělení psychologie. Obě knihy celkem rychle najdu. Když se chci vrátit na místo, očima zavadím o svazek, na jehož hřbetu je napsáno: Parasomnie. Tenhle termín máma často užívala, když se snažila nazvat svůj problém. Vytáhnu knihu z police a přidám ji mezi ostatní. Pak se vrátím ke stolu, který je však prázdný. Rozhlédnu se po knihovně a spatřím Stelu u jednoho z regálů. V rychlosti prolistuje knihu, načež ji zaklapne, vrátí na místo a vytáhne jinou. Usadím se a popoháněna zvědavostí otevřu knihu o parasomnii. Zjistím, že je to docela široký pojem, který obsahuje poruchy různých fází spánku. Když konečně nalistuju kapitolu o stavech bezprostředně vázaných na REM spánek, najdu to, co jsem hledala. Noční děsy i noční můry jsou způsobeny psychologickými vlivy. Ovšem nic konkrétnějšího nenajdu. Jen velmi obecné informace nabízející možný výklad, načež jsou všechny domněnky bezpečně popřeny tvrzením, že každý jedinec je individuální.
„Něco zajímavého?“ zeptá se Stela, když se ke mně přidá s plnou náručí knih.
Vzhlédnu a udiveně nadzvednu obočí. „Tohle všechno budeš číst kvůli jedné seminárce?“
„Většinu,“ potvrdí. „Něco jsem si ale vzala navíc. Nepřijde ti to téma fascinující?“ Nečeká na odpověď, ale ukáže na knihu, kterou svírám v dlaních. „Co to je?“
Otočím na ni titul. „Parasomnie. Čtu si o poruchách spánku,“ řeknu popravdě.
„Proč?“
Trhnu rameny. „To je jedno z témat, které mi zadala Otová k četbě.“
Stela mě podrobí zkoumavým pohledem, ale nakonec to nechá být. Vrhne se na svoji hromadu a začne si dělat poznámky.
„Proč si je nevezmeš domů?“ zajímám se.
„Všechny?“ zasměje se. „Nebuď blázen. Vezmu ty, které potřebuju. Z ostatních mi stačí jen pár faktů.“
Zatímco čekám, až Stela skončí, listuju si dál v knize. Snažím se dozvědět se něco víc o tom, co může vést k máminým zlým snům a zjistit jejich význam, ale také nepřímo hledám jakýkoli náznak v textu, který by zodpověděl otázky ohledně mého snění.
I dnes jsem se vzbudila se zvláštním pocitem, který nelze blíže specifikovat. Bílé zdi, které odrážely světlo projíždějících aut, mi vnukly myšlenku, zda stále dokola neprožívám jeden z těch snů, kdy jsem zavřená v místnosti bez možnosti útěku, který symbolizuje tlak okolí. Ale já se nikdy necítila jako v pasti. Máma mě nikdy neomezovala.
„Jsi v pohodě?“ ozve se Stela z druhé strany stolu.
Zvednu prudce hlavu a střetnu se s jejíma starostlivýma očima. „Jasně, proč?“
„Už asi patnáct minut se mračíš na jednu stránku.“
Rychle list otočím. „Jen jsem se zamyslela, nic víc.“
„Doufám, že ne nad tím, co se stalo v jídelně? Říkám ti, pusť to z hlavy.“
Mávnu rukou. „Ne, na to už jsem zapomněla.“ Skoro.
Stela skloní pohled ke svým poznámkám. „Myslím, že jsem hotová. Jen vrátím knihy, které si s sebou brát nebudu. Co ty?“
„Já taky,“ se zaklapnutím knihy přikývnu.
Stela odejde k regálům, proto si sbalím knihy do náruče a postavím se k pultu, abych mohla nechat zapsat tituly, které si s sebou odnáším. Knihovnice přejde čárové kódy čtečkou a podá mi je zpátky i s informací, do kdy je doba vrácení. Postavím se zády ke dveřím, abych počkala na Stelu, proto si nevšimnu holek, které vejdou dovnitř.
„Ahoj. Ty jsi Lýdie, že?“ osloví mě jedna z nich.
Udiveně se na ně ohlédnu. Poznám v nich ty, které seděly v jídelně u stolu s Patrikem. Přikývnu a doufám, že nebudou mít žádné uštěpačné poznámky k tomu, co se během oběda stalo.
Překvapí mě tím, že mi věnují úsměv, když se představí. „Jsem Monika a tohle je Aneta.“
„Ahoj,“ odpovím jim trochu v rozpacích. V myšlenkách popoháním Stelu, aby si pospíšila.
Musí si mého výrazu všimnout, protože Monika vyhrkne: „Patrik říkal, že jste se před týdnem přistěhovali do vedlejšího domu. Tak nás napadlo…za čtrnáct dní slavím narozeniny. Budu ráda, když přijdeš.“
Zarazím se. Vážně? Ona mě zve na narozeniny?
Aneta přikývne. „Když dal Patrik najevo, že jste kamarádi, říkaly jsme si, že bychom se měly seznámit.“
„Cože?“
„Patrikovi přátelé jsou i naši přátelé,“ zazubí se na mě, ale její oči mě dál zkoumavě pozorují.
„Řekl, že jsme kamarádi?“ upravím svůj dotaz tak, aby byl pro ně srozumitelnější.
Holky si vymění pohled, než Monika přikývne, přestože ten pohyb hlavou není moc přesvědčivý. „Řekl nám, že jestli uslyšíme jedinou pomluvu, máme za ním přijít a on to vyřídí.“
To že řekl? Překvapeně zamrkám.
„Jste kamarádi?“ zeptá se Aneta všetečně.
„Nebo je v tom snad něco víc?“ doplní svoji kamarádku Monika. Neujde mi závistivý tón v jejím hlase.
Rty se mi roztáhnou do úsměvu, když konečně pochopím, o co těm dvěma jde. Snaží se zjistit, jestli jim nelezu do zelí. Možná jsou obě tajně do Patrika zamilované, možná s nimi něco má. Netuším a popravdě mi je to jedno. Začínám převracet oči, ale zarazím se uprostřed pohybu, protože si uvědomím, že mě celou dobu pozorují a v jejich tvářích se odráží zvědavost. Proč se chtějí se mnou ty dvě přátelit? Aby mě měly pod dohledem? Aby mě držely od Patrika dál? Zavrtím nad jejich plánem hlavou.
„Bez obav. Já a Patrik-,“ zmlknu, protože vlastně netuším, jak větu dokončit. Zamračím se. „Sousedi. Já a Patrik jsme sousedi,“ rozhodnu se nakonec pro tuhle pravdu.
Obě holky horlivě přikývnou.
„Všechno v pohodě?“ Stela se postaví vedle mě a obě si změří přimhouřenýma očima. Vážně. Ta holka by mohla z fleku vyfouknout místo jednomu z vlkodavů v Nesmrtelné tetě.
„Jasně,“ odpovím s úsměvem a naznačím Stele, že je čas jít. Bez váhání vykročí ke dveřím.
„Ty, Lýdie?“
Ohlédnu se přes rameno na Moniku. „Ano?“
„To pozvání stále platí.“
„Jasně, díky,“ mávnu na ně a zrychlím krok, abych byla co nejdříve venku.
„Jaké pozvání?“ zeptá se Stela, sotva vyjdeme z budovy knihovny.
„Žádné, věř mi,“ ubezpečím ji. To poslední, o co právě stojím, je motat se někomu do života.
Stela přikývne. „Nechceš hodit domů? Táta na mě čeká na parkovišti,“ nabídne se.
Zavrtím hlavou a zkontroluju telefon. „Ne, díky. Za chvíli mi jede autobus.“
„Neblázni, vždyť bydlíš kousek. Svezeme tě.“
Schovám mobil do kapsy, než se na ní vděčně usměju. „Tak díky.“

Křídla nociKde žijí příběhy. Začni objevovat