Vánoční překvapení

15.12. Noc zrození aneb Trochu jiné svátky

Jiný kraj, jiný mrav. Tohoto jednoduchého úsloví si všímáme během celého roku, avšak na Vánoce se stává ještě zřetelnějším. Někdo čeká na Ježíška, někdo na kozu, další na Santu a některé národy třeba neslaví Vánoce vůbec. A jedno malé souostroví uprostřed Pacifiku patří právě mezi onu poslední skupinu. Pojďte se teď na chvíli vymanit z křesťanských svátků a navštivte ostrovy s pohanskými zvyklostmi, které nikde jinde na světě nenajdete.

Podle pověsti, kterou si vypráví kočkodlaci a vlkodlaci na tomto malém souostroví, stvořil před mnoha stovkami let při úplňku jejich bůh Felidae osm ostrovů. Po dalších dvanácti úplňcích – na den přesně od minulého okamžiku – na nich stvořil i vyspělý život. Prapředky dnešních obyvatel. Od té doby se přesně dvanáctý úplněk stává pro kočkodlaky i vlkodlaky tím nejvýznamnějším svátkem v roce. Říkají mu Noc zrození.

Nebi ještě stále kralovaly hvězdy, když se malá, téměř šestiletá Lisa, prvorozená dcera Nejvyšších na ostrově Zemských kočkodlaků překulila v posteli ze strany na stranu. Její krátké béžové vlasy se rozprostíraly na polštáři z okapí kůže jako lehký závoj a místo deky, kterou opět skopla ne zem, si holé tělo zahřívala jen slabou noční košilí a svým chlupatým béžovým ocasem. Ze snění ji díky jejímu daru – neuvěřitelnému postřehu – najednou vyrušilo slabounké záření svíčky u dveří. Normální kočkodlak by ho ani nezaznamenal a dál tvrdě spal, Lisa však ne. Zamžourala, zívla a po zmateném zastříhání chlupatýma ušima se podívala pozorněji. U dveří z palmových listů postávala se svící v ruce její čerstvě pětiletá sestřička Thálie.

„Vstávej, Lízo. Musíme jít," zašeptala jejím směrem zrzavá kočička a už své starší sestře pomáhala na nohy. Ta nejprve z ospalosti nechápala, ale když uviděla zapálenou svíčku, okamžitě si vzpomněla.

Nastávala Noc zrození a ony, stejně jako loni poprvé, proto musely provést rituál se svátkem spjatý. Večer je sice čekala slavnost s rodiči a celou vesnicí jako poděkování Felidaovi za jejich životy, ale ten je nebavil. Samé mluvení a vzorné chování. Zato tento jejich malý „zločin" se pro ně stal čímsi posvátným a pro malá koťata neuvěřitelně vzrušujícím. Rodiče o něm totiž neměli ani zdání. Jejich dva majestátní varani o tom sice věděli, ale díky občasným pamlskům drželi se sourozenci jednu basu.

Lisa chytila svou sestřičku za ruku a už si to rázovaly ke dveřím. Když Thal posvítila před sebe, odkryla tmavou siluetu svého dvojčete Tuluse. Jeho světle hnědá srst na uších a ocasu a stejně barevné vlasy mu s jeho okapí noční košilí umožňovaly dokonalé krytí v černočerné tmě. Mávl Lise s úsměvem na pozdrav a už ji také chytl za ruku. Společně prošli téměř kulatou jídelnou a už stáli v chodbě. Nejtěžší úkol byl před nimi. Otevřít potichu dveře. Suché listí totiž rádo šustilo.

„Letos jsi na žadě ty, Tulusi," zašeptala Thal na svého bratříčka, zatímco mu svíčkou svítila na dveře. Lisa mezitím za pomoci svého daru stáčela uši k ložnici rodičů.

Tulus polkl, ale když na něho Thal výhružně našpulila pusu, šťouchl do dveří. Zašustění nebylo tak zlé jako loni, ale i přesto se nebezpečně rozlehlo celým domem. Dvojčata se proto poplašeně podívala na Lisu. Ta se na ně však jen usmála a už je s sebou táhla na malou předzahrádku. Vzduch čistý.

Jejich dům stál na samém okraji vesnice, takže když ho naše trojice obešla, rozprostírala se před nimi hustá džungle. Oni se však nebáli. Prales za jejich plotem totiž dobře znali. Stačilo odhrnout pár listů a už stáli na malém paloučku. Díky zvyku už ani jejich bosá chodidla nenaříkala při každém kontaktu s kamínkem či větvičkou. Když se konečně vymotali z pavučiny, která jim zatarasila cestu, čelili tváří v tvář hloučku stejně starých kočkodlaků. Dvě kočičky a tři kocourci. Každý v packách držel dvě svíčky, jednu zapálenou, druhou ještě ne. Pětičlenná skupinka se skládala z koťat třech rodin z vesnice. Jednoho dne je na návsi potkala Thal a od té doby se i přes nechuť Nejvyšších potají scházeli.