Budování Důvěry |Loki|

.1.

Několik Asgardských vojáků vedlo mladšího Odinsona žalářemi. Procházeli okolo cel a řinčení řetězů přivolávalo pozornost nejednoho vězně. Vězni se zvedali ze země a přicházeli blíže ke stěně svých cel. Na tváři Lokiho se nacházel menší úšklebek. Tuhle pozornost si užíval, nebo tak minimálně vypadal.

Jeden ze stráží se tlumeně zasmál. „Ten smích tě za pár desetiletí přejde." Pronesl posměšně. Loki pouze protočil očima. Neplánoval zde strávit zbytek svého života. Vždy našel cestu ven, ať dřív nebo později. Jeho trest mu připadal absurdní. Zase toho tolik neudělal. Nicméně, stále lepší zde než jinde.

Dovedli ho do jeho cely. Zářivě bílá, bez ničeho. Ihned co stráže sundali jeho pouta, opustili místnost. Zlatá stěna se za nimi zavřela a Loki zůstal sám. Pouze on a vězni. V protější cele se nacházela skupinka válečných zajatců. Věnoval jim jeden povýšený úšklebek. Nuda.

„Tady dole bych vás nečekala, a už vůbec ne v cele, princi." Ozvalo se po jeho boku. Otočil se za zvukem. Nemohl zabránit překvapenému nadzvednutí obočí. Ve vedlejší cele, dramaticky opřená o zadní stěnu, stála dívka. Musel se ušklíbnout. Někoho jako ona by v žaláři nečekal. Možná se tady přece jenom tolik nudit nebude. Stejně dramaticky si chytil ruce za zády.

„Stejně jako bych nečekal Suveréna ve vězení," odvětil stejným tónem jako dívka předtím. Zlatá dívka protočila očima a odrazila se od stěny. „jak je to vůbec možné? Perfektní rasa, ve vězení Asgardu." Pronesl pohrdavě. Na tváři mu hrál úšklebek, bavil se. Suverénka přešla o pár kroků blíže ke stěně oddělující jejich cely. Zlaté vlasy si ledabyle odhodila z ramene.

„Zeptej se svých přátel, Sif a Fandrala," znechuceně nakrčila nos. „určitě ti to s radostí povypráví." To Lokiho překvapilo. Samozřejmě ani jednoho z nich nepovažoval, již, za přátele. Ale s touto historkou by se jistě chvástali několik týdnů. Jak zajali Suveréna. Muselo se to stát v době jeho nepřítomnosti.

„Nejsi tu dlouho." Nebyla to otázka. Spíše čisté konstatování. Porozhlédl se po své cele. Nic v ní nebylo, chtěl se posadit. Na zemi však seděl odmítal.

„Necelý rok, odhaduju. Špatně se tu orientuje v čase." Samozřejmě, nemohl o jejím uvěznění slyšet žádné přehnané příběhy, když už v té době na Asgardu nebyl. Otočil se zády a dívky si dále nevšímal.

-

„Matka tě má ráda." Znuděný hlas vězeňkyně z vedlejší cely se opět ozval. Byl to týden, co tu byl. Matka mu sem nechala donést nábytek. Sama se však neobjevila. Protočil očima. Suverénka k němu čas od času promluvila. Většinou bezúspěšně.

Lehl si na postel a do ruce si založil pod hlavou. Nestráví zde zbytek svého života, na to bude žít ještě hodně dlouho. Věděl to. Odin ho nemohl zde udržet navěky. Dalších několik hodin strávil blouděním ve svých myšlenkách.

Přemýšlel, jak se dostat z tohoto vězení ven. Přehrával si různé situace z jeho života, co mohl udělat lépe a co naopak zvládl perfektně. Vyhýbal se špatným okamžikům jeho života, nechtěl si je připomínat. Představoval si, co dalšího by se mohlo v budoucnu stát. Jak se stane králem Asgardu, ať to stojí cokoliv. I kdyby měl Odina sám svrhnout.

„Vážně, neměli by dávat i nám ostatním vězňům alespoň postel?" Uslyšel znovu její hlas. Otráveně vydechl. Neměl na ni náladu. Opět. Nikdy. Ani nezvedl hlavu, aby se na ni podíval.

„Buď zticha." S tím na svou celu uvedl iluzi. Nechal svou celu upadnout do tmy. Věděl, že i tak na něj dívka bude moct mluvit, ale alespoň ji teď nemohl vidět.