Ano, pane

1# Konfrontace

Proč jsem se vůbec nechala přemluvit, abych na ten pohovor šla? Práci nepotřebuji. Peníze už vůbec ne. Známost ani náhodou. Ale podle mé matky zřejmě potřebuji zkušenosti. A kde jinde bych je mohla nasbírat než u jednoho z nejbohatších lidí ve Spojeném Království. To byl ten jediný důvod, proč jsem teď seděla v autě a mířila do jeho sídla. Za oknem se míhala krajina. Rovná, jednotvárná a plná zeleně a krav. Pořád dokolečka to samé a nic nového. Brzy mne to začalo nudit. Řidič se se mnou první kilometry snažil navázat konverzaci, ale o tu jsem nestála. Což mu jistě napověděl i můj ne příliš přátelský postoj. Pěkně nazváno. Jinak řečeno jsem na něho byla prostě hnusná a jízlivá. Chudáček.
Moje zbohatlá matka mi tohle místo zajistila díky svému postavení, nic víc v tom není. Dobře, možná podle ní oplývám nezvyklými přesvědčovacími a vyjednávacími schopnostmi, ale zároveň jsem pěkně tvrdohlavá a nepoddajná. Neumím dodržovat příkazy, ať mi za jejich nesplnění hrozí sebehorší trest. Možná si matka myslí, že mi menší „prázdniny" ve Skotsku u miliardáře prospějí. Nejspíš počítá s tím, že mi srazí hřebínek. Že mě naučí poslušnosti. Ale o tom silně pochybuji. A i jí musí být nad slunce jasnější, že mě žádný muž nezkrotí.
Z toho vyplývá, že jsem se vlastně nenechala „přemluvit". Spíše mi to bylo nakázáno. A abych nemohla nijak protestovat, byla jsem jednoduše donucena jet pod pohrůžkou, že mi věci nabalí sama. To by byla katastrofa. Skončila bych se samým upjatým a nevýrazným oblečením. Žádný dojem na svého nového šéfa bych neudělala. Do háje s mojí matkou. Do háje s mojí novou prácí. Do háje se vším.
~~~
Uběhlo to rychleji, než jsem předpokládala. Asi protože jsem nakonec usnula a probudila se na poslední půlhodinu. Uznávám, že při pohledu na dům toho chlapa mi málem spadla čelist. Ale zachovala jsem si důstojnost a s kamenným výrazem vystoupila z auta. Pohled mi klouzal po zdech té vily, rezidence, menšího zámku či jak jinak to mám nazvat. Jedním slovem - obrovské. Okolo se to jen zelenalo, živé ploty sestříhané do nejrůznějších tvarů lemovaly zahrady, z dálky jsem zaslechla křik bílých pávů a šedivé zdi obrůstala nějaká popínavá rostlina. Menší zámek bylo asi nejtrefnější pojmenování. Rozhodně to ve mně zanechalo dojem. Silný dojem. Navzdory prvnímu dojmu starobylosti mi bylo jasné, že to bylo vystaveno před relativně krátkou dobou. Více jak několik desetiletí to být nemohlo.
Řidič mi vzal moje zavazadla (musel se ještě dvakrát vracet, chudáček) a mě samotnou pobídl dál. Vrtalo mi hlavou, proč jsem si měla zabalit věci i přes to, že pohovor nemusel dopadnout dobře. A že jsem se hodlala postarat o to, aby dobře nedopadl.
Nad dvoukřídlými dveřmi byla velká mramorová deska s vytesaným jménem Escaly. Už teď jsem toho chlapa neměla ráda.
No to mě podržte, on tu má klasické kovové klepadlo! Místo zvonku. I když i ten jsem při zkoumavějším pohledu objevila. Klepadlo bylo ve tvaru draka chrlícího oheň. Líbilo se mi, ukazovalo nespoutanost a divokost. Než jsem se ho však stihla byť jen dotknout, už se dveře otevřely a na jejich prahu stanul sám Nathan Escaly, můj budoucí šéf. Byl mladší, než jsem si myslela. Více jak třicet bych mu rozhodně netipovala.
„Scarlett Sinclaireová?" oslovil mě prostě. Zaraženě jsem si ho prohlížela. Blond vlasy mu prokvétaly tmavší prameny, plné a zdravě tmavé rty se přátelsky usmívaly, lehce rozpláclý nos vypadal, jako že byl už párkrát zlomený, a ty ocelové oči si mě se s chladným zájmem prohlížely. Ačkoliv celkově působil docela přátelsky, poznala jsem, že je ve skutečnosti chladný a střízlivý bez špetky vlídnosti. Řidič na něho s úctou kývl a má zavazadla ponechal na schodech přede dveřmi. Načež odešel a zanechal mě mému osudu ve spárech tohoto zvláštního muže.
Jednoduše jsem kývla na potvrzení svého jména. „Zde," odpověděla jsem možná nemístně drze podobně jako ve škole při kontrole absence. Semkl rty a úsměv zmizel. A s ním i prchavý dojem přátelství.
„Pozor na jazyk, slečno Sinclaireová," sykl varovně a najednou mi připomněl hada. Ne že by byl slizký. Jen úskočný, vypočítavý a velmi nebezpečný. „O vaše zavazadla se postarám, pojďte dál." Jindy by tato slova zněla mile a vlídně, ale ne z úst tohoto člověka. Bezděky jsem se zachvěla. Kdo to ksakru je? A proč mě sem matka poslala?
„Následujte mne, prosím," vyzval mne. To jeho prosím znělo tak panovačně a povýšeně, až jsem měla chuť mu na to něco jízlivého odseknout. Ale jeho varování mi stačilo. Něco mi radilo, abych si dávala dobrý pozor na to, co před ním říkám.
Vzal mě do vstupní haly. Byla obrovská. Dvojité schodiště vedlo kamsi nahoru do neznáma. Uprostřed byly dřevěné dveře natřené na černo a po stranách další dvě. Nahoře opět dvoukřídlé a prosklené, nad nimiž se na podobné desce skvěl nápis Escaly. Černá lesklá dlažba působila chladným dojmem a velký křišťálový lustr na mě nepřátelsky pomrkával, jako kdyby už se nemohl dočkat, až na mě jednou spadne a zabodá své skleněné ostré součástky. Dobře, to už trochu přeháním, áe v tu chvíli na mne ten dům působil tak zle, až jsem naprosto ztratila řeč. Přeběhl mi mráz po zádech. Nelíbilo se mi tu.
„Nahoru se jde do jídelny, knihovně, pokojům, věži a dalším tajům tohoto stavení. Tyto dveře," ukázal na ty uprostřed dvou schodiští, „vedou do sklepa. Tam vy nemáte co dělat. Jsou tam, hmm, velice cenné věci. Tudy se dostanete do kuchyně. Tam už vám Beatrice poví, co a jak. A tyhle dveře vás dovedou k pokojům služebnictva," při těch slovech mu mírné potemněla tvář. Děsil mě a dost. A vůbec se mi to nelíbilo. Nikdo mě neděsil. Nikdy.
Všechno jsem mu poslušně odkývala, ale jedna věc mě dost zajímala.
„Co tak cenného máte ve sklepě, že tam nemohu ani nakouknout?" optala jsem se ne zrovna taktně.
„Věřte mi, slečno, nic, co by bylo pro vaše oči či chuťové buňky," odpověděl upjatě a probodl mě pohledem. Aha, takže víno? Že by? Co jiného by chlap schovával ve sklepě. Kromě nějakých zajatkyň, které tam chodí mučit, jelikož má sadistické sklony. A já jsem jen další. Možná je ve skutečnosti o mnoho starší, ale používá osvědčený recept na mládí od samotné hraběnky Bathoryové. Koupe se v krvi mladých panen. Hmm...
Zafuněla jsem v odpověď a společně jsme vystoupali schody. Podržel mi jedno z prosklených křídel dveří a dostali jsme se na chodbu. Tlustný jako krev rudý koberec tlumil naše kroky. Na stěnách visely gobelíny. Ale ne s rodokmeny a klasickými vyobrazeními. Na těchto byla noční krajina i s oblohou. Dovnitř pronikalo světlo velkými okny, která vyplňovala většinu zdi po mé pravé straně. Celkově na mě chodba působila asi nejpřátelštěji. Nejspíš to bylo díky přítomnosti světla. Napadlo mě, jak to tu asi musí vypadat, když sem svítí měsíc. Určitě kouzelně.
Následovala jsem ho až na konec, kde jsme prošli dalšími dveřmi. Dostali jsme se do obrovského sálu. Ze stropu visel ještě větší lustr než ve vstupní hale. Vypadal jako z ledu, hrál světle modrou a fialovou barvou a chladně se třpytil. Dlažba byla opět leskle černá a viděla jsem v ní svůj zkreslený odraz. Přitom však neklouzala, jen na ní moje podpatky hlasitě klapaly. Trošku jsem se bála, aby mne neokřikl, ať dávám pozor, abych dlažbu nepoškrábala. Nezdálo se však, že by se o to výrazněji zajímal. To spíš naopak. Rozhlížel se, jako kdyby tu i on sám byl poprvé. Přímo naproti bylo široké schodiště pokryté stejným rudým kobercem jako na chodbě a těžké tmavé závěsy ho lemovaly po stranách jako opona. Okny sem pronikaly sluneční paprsky, ale jelikož sklo bylo stejně ledově modré jako lustr, působilo světlo chladně. Kvůli tomuhle i koberec nedodával pocit měkkosti a bezpečí, jaký jsem měla na chodbě. Nathan se zdál však naprosto spokojený.
Došel až k černému zábradlí, o které se opřel, a zadíval se na mě.
„Vítejte v Ledovém sálu. Zde pořádám světoznámé plesy pro ty nejvýznamnější. Mrazí vás, slečno Sinclaierová? Tak to má být," prohlásil a měla jsem dojem, že jsem v jeho výrazu zachytila stopu škodolibého úšklebku.
Takže ten parchant mě chce záměrně děsit? To má smůlu. Nenechám se. Rozšířila jsem proto rty do mírného úsměvu.
„Ani náhodou! Je to tu krásné," zavrtěla jsem hlavou, čímž jsem vyvrátila jeho tvrzení, že mě mrazí. Ačkoliv měl pravdu. Blýsklo se mu v očích a sežehl mě pohledem. Možná jsem své reakce trochu litovala. Na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem ho vytočila. Zase.
Společně jsme vystoupali schody a provedl mě dalšími dvěrmi. Ocitli jsme se v relativně krátké chodbě, která se velmi podobala té předchozí. Zahýbala za roh a odtud vedlo točité schodiště kamsi nahoru do neznáma. Další schodiště - jak mi hned vysvětlil - vedlo k pokojům a jeho pracovně.
„Váš pokoj, slečno," pokynul mi rukou u jednoho z pokojů. Prošla jsem dovnitř a málem ohromeně zalapala po dechu. Dobře, tohle jsem nečekala. Ani náhodou. Zatraceně.
Z tmavě modrého stropu se na mě usmívaly drobné hvězdičky. Veškerý nábytek byl černý, ale hřejivě černý. Zemi pokrýval huňatý koberec ve stejném odstínu modré, jako byl i strop. Tomu všemu však dominovala postel. Větší než manželská, s umně vyřezávanými sloupky, s tmavě modrým přehozem a nebesy. Na ní několik buclatých polštářů v nejrůznějších odstínech modré. Ale co mě nejvíc zarazilo, byla moje zavazadla. Ta už tam byla všechna nachystaná, jen vybalit. Kdy to sakra kdo stihl?!
„Věřím, že se vám zde bude líbit, slečno," prohlásil. Znělo to spíše jako pohrůžka. Když se mi tu nebude líbit, čeká mě místo ve sklepě. „Teď máte čas na vybalení. Za hodinu se sejdeme v altánku za domem a položím vám několik otázek," dodal a s těmito slovy bez rozloučení zmizel.
Neklidně jsem polkla. Co teď? Co když tu ani nechci zůstat? Nechci, aby se mi tu líbilo. Nechci mu dělat osobní asistentku, když je ke mně tak nepříjemný. Nechci ho pokoušet a provokovat. Protože vím, že přesně tohle by se dělo. Nemůžu si pomoct a jsem drzá ke všem. Kolikrát jsem si to už pěkně schytala. Jenže něco mi napovídalo, že tohle by bylo úplně jiné. U něj mi stačil ledový pohled a tiché syknutí, abych ztichla. Proto mne sem matka, ta zrádkyně, poslala.
~~~
Měla jsem vybaleno. Převlékla jsem se do bílé košile a k té jsem si vzala černé upnutější kalhoty. Boty na docela vysokém podpatku jsem si nechala. Dělaly mě aspoň trošku vyšší. Vtom mi cinkla zpráva na mobilu.