Dokonce i chyby mohou být nádherné [Completed]

Dokonce i chyby mohou být nádherné

„Dokonce i chyby mohou být nádherné." – Robin Williams

Kolem menší dívky hučel stroj. Ta se skláněla za plastovou zástěnou nad kusem zablácené hlíny, nahnula se k misce s vodou, a namočila si ruku, kterou následně znova přesunula k neforemnému kopečku točícím se na kruhu. Na malinkou chvíli se zadívala na vodu, která se odstředivou silou ve vlnách pohybovala kolem dokola. Pod rukama cítila hlínu, jak se živě pohybuje pod tlakem, a pomalu jí začínala pálit dlaň. Znovu namočila ruce a snažila se hlínu pod sebou zkrotit.

„Alice?" dívka sebou mírně trhla a cítila, jak se jí spodní ruka pohnula. Neslyšně zaklela a rozladěně se podívala po vetřelci, který se opovážil ji přerušit v práci. Viníkem byla vyšší blondýnka s culíkem a brýlemi. Vedle ní byl postarší pán s vestičkou, který zvědavě pokukoval po dílně. Alice stiskla pedál, kruh se zavrčením zastavil, otřela si zablácené ruce do špinavého plátna, které měla položené na kolenou, a odhrnula si vlasy z čela, aby lépe viděla. Narovnala se, vstala a po chvíli se pokřiveně usmála.

„Ahoj Emo, copak tě sem přivádí?" zeptala se nevinně, přestože už tušila, proč sem kamarádka s návštěvou zavítala. Před pár dny se s ní bavila o potenciálním klientovi, který se měl někdy přijít podívat na její práci. Letmým pohledem zavadila o neumělou hroudu, od které právě odstoupila – už natolik nepředstavovala hroudu jakožto ovál, který někdo praštil – a modlila se, aby si jej nikdo nevšiml, protože to nebyl zrovna její nejreprezentativnější kousek.

„Tohle je pan Zubr, minulý týden jsem ti o něm povídala," nenápadně zaprosila očima, ať si kamarádka pamatuje. Alice si z tváře setřela neviditelný prach rukama od hlíny, čímž si spíš uškodila, než pomohla, a nervózně si skousla ret. Na kulaté tváři zůstala šmouha.

„Ji-jistě že si pamatuji," pokusila se neúspěšně usmát. Pravdou bylo, že si matně pamatovala blondýnku, jak se minulý týden snažila mluvit s Alicí, ačkoliv ta byla zrovna plně ponořena do busty, kterou zrovna sochala. Pamatovala si, že mluvila o nějakém panu Zlobrovi (ze kterého se vyklubal přítomný pan Zubr), mořské panně Ariel (rozhodně nepojmenované po pohádce, pokud se kdokoliv zeptá) a úterý.

„Ono je úterý?" zamrkala mírně zmateně a v duchu si oddechla, že se nejedná o výběr nájemného. Ne že by pana Suchého neměla v lásce, ale také neměla zrovna peníze na zbyt. Ema přikývla a otočila se na pána s vestičkou, který byl zaneprázdněný prohlížením dílny. V menší místnosti toho kromě stolu, pece a kruhu moc nebylo. Na poličkách byly hrníčky, sloni, draci a busty v různých fázích vývoje – některé již hotové, čekající na vyzvednutí a některé sotva vysochané a čekající na utrpení v peci.

„Pane Zubře, nechám Vás tu s Alicí Čápovou, budu čekat venku," rozhodla blondýnka a opustila dílnu. Alice nenápadně hodila zablácené plátno, které měla před chvílí na kolenou, přes kruh, aby zakryla nepovedený kus práce a usmála se ke klientovi.

„Tak, pane Zubře, ráda bych Vám podala ruku, ale obávám se, že to není zrovna nejlepší nápad," poukázala na své zašedlé ruce popraskané od hlíny. Pan Zubr chápavě přikývl.

„To je v pořádku. Ještě než se však podívám na zmíněný kus, tak jsem se chtěl optat, jak to tady vlastně funguje. Víte, já jsem chtěl koupit dárek vnučce k narozeninám, ale pořád nechápu, jakým procesem se z tohohle," ukázal na hromadu hlíny v koutě „stane tohle," rozmáchl rukou do prostoru dílny. Alice byla zase jednou ráda, že může mluvit o něčem, co zná. Ne zrovna často se jí na to někdo zeptal, a ona velice nerada vedla řeči o počasí – ten bastard se totiž každý den měnil, a kdo si má pamatovat, jestli bylo venku sluníčko nebo déšť?