SVĚT ZÁHAD

Návštěva

   Nějaké naše příležitosti promarníme a některé zase naopak využijeme, nebo si jich vůbec nevšimneme, je to jen na nás.

   Ve světě toho můžeme znát hodně ale vždycky se najdou věci které překvapí.
Svět, co to vlastně je? Země? Vesmír?Kniha? Nebo něco úplně jiného?

   Každý si podtím to pojmem může představit něco úplně jiného.
Takhle tedy přemýšlím někdy já, abych se co nejdříve odrágovala. Můj život, svět není žádná sranda či naopak. Hlavní poselství, které tady máte je přežít nic víc.

  Moji matku jsem nikdy nepoznala ani otce, jakmile jsem se narodila šla jsem do péče klubu mečů a melodie. Když mi byli tři rozdělily nás na dvě skupiny; děti z nichž se mají stát vzdělaní a urození a ta druhá, z nichž by se měli stát učni z magie a boje. Samozřejmě že mě museli dát do té druhé skupiny.

 Tak ráda bych byla v té první, jenom se naučit vládnout a etiketu, ale to se nestalo...
Pokud vám život může něco dát tak to bude jedno velké zklamání, nebo-li co jiného?

  Z mého přemýšlení mě vyrušilo klepání na vrata hradu, ve kterém jsme byly zabydleni. Hned jsem vstala z postele a našla jsem si svůj meč, věděla jsem totiž že to jen takový host není, taky to nebylo poprvé co na nás někoho vyslali, aby nás zabil. Říkali tomu hra na život a na smrt, pořád mleli jak jsou zkušenosti důležité a bez boje nic není.

  Rychle jsem sešla dolů z hradeb k bráně, už tam byla Zora a Lukas. Zora měla hnědé kudrnaté vlasy svázané v copu. Jako pokaždé měla nasazený tvrdý pohled a v ruce svírala snad nejhezčí kudlu, kterou jsem snad viděla, nejvíce se mi na ní líbily kamínky vsazené do pochvy, jež jí dělaly tak cenou a drahou. Nikdo z nás zde neměl něco podobného, mnohokrát nám dali rezivělý meč a pokud jsme se jim zalíbili, dali nám maximálně speciální kámen na broušení meče. Moc se s námi nepatlali...

   Když jsem se jí ptala, jak to, že má tak drahou dýku. Odpověď byla následující "od dobrého člověka", což je divné, nikdo z nás nemohl zůstat v rukou rodičů, nebo někoho příbuzného. Vždy nás kontrolovali dost pečlivě, ani jsem s do pokoje nemohla vzít kamínek, který jsem našla u vodopádu a i přes to, jak byl obyčejný, nic na něm nebylo!

   Jednou dokonce vzali jednomu klukovi klacek s podpisem dívky, s kterou v tu dobu chodil. Ihned mu ho vzali, druhý den se s tou dívkou neviděl, zmizela... Viděla jsem jí poté po týdnu, byla v nepředstavitelném stavu. Rozcuchané vlasy, modřiny na obličeji, jizvy na rukou... Nikdy se poté znovu nedali dohromady, myslím si, že naschvál zařídili, aby odešla do urozených a on zůstal tady. Uznávám, že je opravdu přitažlivý (pořá s někým chodí...), ale nic pro mě, raději se budu učit, jak zacházet s kouzly (to mi zatím moc nejde, jednou se mi stala ne zrovna dobrá věc, chtěla jsem dát protiútok fialovým světlem, ale místo toho jsem zfialovala a proměnila na fialovou tekutinu, nic příjemného to nebylo, museli mě poté křísit pomocí pár bylinek, ten obřad byl dost bolestvý od té doby se snažím dávat větší pozor a víc se tomu věnuju).

   Lukas se na mě pohrdavě podíval svýma hnědýma očima, nejspíš si pořád pamatoval, jak jsem omylem prohrála zápas s veverkou o kus jídla. Raději jsem si jeho pohledu nevšímala a čekala jsem na ostatní. Zora na mě mrkla a dala najevo, že si chce pokecat. Mrštným krokem jsem se postavila vedle ní na druh straně od Lukase.

  "Co si myslíš, že to bude dneska?" šibalsky na mě mrkla. Chvíli jsem se zamyslela, minule to byla banda vrozených zabijáků, kdyby všech nás dvanáct nespojilo síly, byli bychom na kusy. "Nevím," odvětila jsem klidným hlasem, který jsem se nějakým způsobem naučila a mohla jsem ho využít i přes nepříjemné situace. Někdy se mi jednoduše hodil, nedala jsem na sebe vědět pochyby, což je zde důležité a paktické.

   "Možná na nás pošlou veverky," nedal si odpustit větu Lukas a sám si zakryl ústa, aby zakryl smích. "Byla to nehoda," bránila jsem se, nevěděla jsem jak jinak zareagovat. "Nehoda," usmála se pro sebe Zora, "pamatuji si, jak si skákala ze stromu na strom, aby si jí dohonila, všichni tě obdivovali za tvoje skoky, ale také se u té situace nedalo nesmát, a poté, jak si to prohrála. Veverka zmizela v lese s kořistí a ty si naštvaně slezla ze stromu." "Je to dávno," odvětila jsem, nechtělo se mi o tom bavit. "Ale přesto se na to nedá zapomenou," pousmál se Lukas, jeho slovům nešlo vzdorovat, protože by to vedlo k dlouhé diskluzi, a i přes to by mi vyčetl, že má pravdu.

  Za chvíli nás bylo u brány všech dvanáct, připraveni čelit všem nástrahám, jež nás oni připraví. Brána se pomalu otevírala, viděla jsem jak Zoře padá čelist, nechápala jsem proč, ale poté jsem pochopila. Toto nebyla banda zabijáků a nic v tom to smyslu...