Sladká pomsta

1.

,,Boty, boty kde jen jste?" Koukám pod postel a tam taky nejsou kde jsem je zase nechala.

,,Sofi, zase to nestíháš!" Křičí na mě moje nejlepší kamarádka a také moje spolubydlící. Odstěhovali jsme se z Londýna, abychom mohli jít na vysokou společně a to do New Yourku na Colubijskou. A jelikož nejsou zrovna nájmy levné tak jsme se rozhodli bydlet spolu.

,,Hledám boty. Neviděla jsi je Mel?" Už to opravdu vzdávám nemůžu je najít a konečně se mám seznámit se šéfovým synem, který má tohohle starého páprdu nahradit. Sice je starý, ale strašně milý i na své podřízené což se v dnešní době zas tak často nevidí.

,,Myslíš tyhle?" Ukáže do koupelny. Nemít jí tak ani nevím kde bych byla. A co dělají mé drahé boty od Prady v koupelně? Pokládám si otázku sama pro sebe. Může to být i tím že jsme včera byli v klubu a já vím, že domů jsem nešla sama. Kde jen může být pomyslím si na chvilku, ale na to teď není ten správný čas.

,,Jo zrovna tyhle myslím a jinak už můžeme vyrazit nebo zase přijdu pozdě a tentokrát si to nemůžu opravdu dovolit." Začínám panikařit nazuji boty na podpatku, vezmu si kabelku a vyjdu ke dveřím kde čekám na Mel. Mel vyběhne ze svého pokoje popadne klíče od auta z věšáku a běžíme po schodech dolů potom už jen nasednout do auta. Z mého přemýšlení mě vytrhne cizí hlas jak nás zdraví. Já i Mel zakřičíme společně ,,Dobrý." A pokračujeme v našem sprintu.

Abych se vám taky představila jsem Sophie Bardot, ale všichni mi říkají Sofi. Je mi pouhých 25 let. Narodila jsem se v Londýně kde jsem také strávila svoje nejlepší léta života, ale byl čas to vše opustit a zase jít o kousíček dál nebo spíš jsem nechtěla trávit čas s rodinou, i tak by se to dalo říct. Sice pro mě udělali všechno, ale už jsem jim nechtěla být déle na krku a zde mi nabídli stipendium, neměla jsem na výběr naši nebyli zrovna bohatí a nemohla jsem si říct o tak vysoké školné.

,,Sofi mám s tebou počítat na oběd?" Ptá se mě Mel.

,,Nevím už tak jdu pozdě a nechci moc riskovat ozvu se ti hodinku předem ano?" Odpovím jí a vystoupím z našeho Range Roveru. Museli jsme si ho sem z Londýna dovézt, abychom byli pojízdné obě dvě. Toto auto jsme si pořídili z našich našetřených peněz a z brigády.

,,Tak zatím páčko." Chtěla bych být vždy tak usměvavá jako ona. Jenže moje nálada se odvíjí od toho jak se vyspím a nebo jestli jsem najedená. Už si všichni zvykli na to, že jsem vždy protivná a proto mě taky nikdo neměl nikdy rád, teda až na Mel se kterou jsme nejlepší kamarádky od plínek nebo aspoň to tak naši vždy říkali.

Rychlou chůzí se dostanu až před budovu kde mi otevře vrátný a s úsměvem mě pozdraví.

,,Zase jdeš pozdě Sofi, oba už jsou nahoře a čeká se jen na tebe." Oplatím mu úsměv a vydám se ještě rychleji než do teď k výtahu. Už zvažuji že to vezmu po schodech, když se přede mnou otevřou dveře výtahu. Rychle tam vlezu a mačkám tlačítko s třicátým poschodím, kde mám taky kancelář a hned vedle bude kancelář mého šéfa kterého dneska opět trochu naštvu. Vždy chodím pozdě i když mám budík nastaven tak abych stíhala vše. Jen já ho vždy musím odložit a spát dál.

Vyběhla jsem z výtahu hned do svojí kanceláře. Během té uhnané cesty jsem se stihla zpotit a všechny při cestě s úsměvem také zdravit. Kabátek přijde na věšák, kabelku hodím ke stolu a rychle se přesunu k zrcadlu ať se můžu také trochu poupravit. Vlasy si rychle rozpustím, prohrábnu své dlouhé vlnité vlasy a rychle lesk na rty a můžu běžet do kanceláře. Zase bude prudit a doufám, že pro tentokrát s úsměvem.

Zastavím se před kanceláří a ani neťukám na dveře, což se dozvím že byla obrovská chyba a vpadnu dovnitř nohy se mi zamotali o sebe a já padám na hubu. To zase bude průser pomyslím si. Těsně před padám na zem, která musela být tvrdá jako beton a já bych na něm byla rozpláclá jako žába mě zachytili neznámí ruce. Rychle se postavím na vlastní nohy a podívám se na dotyčného. Jeho sto vatoví úsměv, pevná postava, vlasy tak akorát a ty oči jako karamelky. A jako bonus má na sobě oblek od Armaniho. Komu by se nelíbil takový chlap asi jen mě. Povytáhnu obočí a všimnu si jeho natažené ruky k mojí osobě, otočím se na svého prozatím šéfa.

,,Omlouvám se že jdu zase pozdě, ale pro tentokrát jsem vám udělala také kafe." Usměji se na něj ale všimnu si že mi úsměv neoplácí. Co to s ním je?

,,Ahoj Sofie, nic se neděje hlavně že už jsi tady a já ti můžu představit svého syna a taky tvého nového šéfa. Hlavně mu pro dnešek dej trochu pokoj asi se špatně vyspal. Pak by jsi to odnesla všechno ty a to přeci nechceme." Už se na mě usmál a dokonce i mrkl,

Otočím se na osobu vedle mě, když dlouho nic neříkám a ani na něj nekoukám. Potichu tak aby to bylo asi nenápadné si odkašle.

,,Dobrej." To už jsem dneska někde slyšela pozastavím se nad tím a konečně se otočím k němu. Mít teď u sebe něco k pití a zrovna bych pila tak to je všechno na něm. Vykulím oči a rychle si vzpomenu kde jsem tuhle tvář viděla. Včera večer v baru, tělo na tělo, já a on u mě doma, nový soused. Rychle zamrkám abych všechno zahnala co se mi v očích mihlo.

,,A doprdele." Pronesu potichu a vím určitě že jsem v průšvihu.