Maybe I Love You

Prolog

,,Jess, koukej, venku sněží!" Přiběhl mi do pokoje s úsměvem od ucha k uchu můj mladší bráška Dan.

Odtrhla jsem oči od zrovna rozkresleného obrazu a svůj pohled přesunula na bratra. Byl už večer a on byl oblečen v modrém pyžamu s roboty. Já pořád pracovala na obrazu, na kterém byly bílé siluety dvou zamilovaných lidí na pozadí galaxie.

,,Opravdu?" S velkým zájmem jsem se zvedla z kolečkové židle a s úsměvem jsem šla za Danem, který už dychtivě koukal z mého okna ven.

Opravdu. Zítra byla druhá adventní neděle a poprvé letos sněžilo, když tedy nepočítám ten šílený sníh v lednu a únoru, který díky svému množství zneprůjezdnil velké množství silnic... Už jsem si myslela, že do Vánoc snad ani nenasněží.

Venku padaly sněhové vločky a dopadaly na zem, kde se kupily. Vůbec jsem se Danovi nedivila, že se mu to tak líbilo, jelikož to bylo opravdu nádherné. Venku byla naprostá tma, na obloze nebyl jediný ošklivý mrak a vše ozařoval Měsíc, díky němuž se sníh třpytil.

,,Ségra, že půjdeme zítra stavět sněhuláka?" Otočil se na mě Dan nadšeně.
,,To by bylo skvělý ale nevím, jestli to do zítřka neroztaje." Konstatovala jsem.
,,Určitě neroztaje." Snažil se mě přesvědčit i když jsem měla pocit, že toho vím o tom, kdy sníh roztaje a kdy ne, o něco víc, než sedmileté dítě.
,,Pokud ne, tak ti slibuju, že ho určitě postavíme."
,,Skvělý! A víš, co taky uděláme?"
,,Nevím."
,,Vezmeme mamce ten její modrej hrnec a dáme mu ho na hlavu."
,,Dobře. To bude náš plán. A neměl bys už jít spát?"

Po této otázce mlčel. Bylo vidět, že se mu nechce.

,,Když mě se nechce, ségra." Kývl hlavou k oknu.
,,Ale přece potřebuješ být na zítřek vyspaný, ne? Musíš mít na to stavení sněhuláka dost energie, aby mohl být hodně velký."
,,To máš pravdu." Řekl poněkud smutně, ale když jsem zmínila velkého sněhuláka, opět se rozzářil.
,,Tak utíkej."
,,Dobrou, Jess." Obejmul mě.
,,Dobrou noc, hezky se vyspi." Taky jsem ho obejmula.
,,Díky!" To už ale běžel pryč.

Ještě jednou jsem se podívala na tu nádheru, jež byla venku, než jsem se vrátila ke stolu, sedla si na židli a znovu popadla štětec. V tu chvíli se ale pokojem rozezněla melodie mého vyzvánění, tedy konkrétně toho, které mám nastavené jen na moji nejlepší kamarádku Ellen. Ani jsem se nerozmýšlela a hned hovor přijala.

,,Ahoj El," pozdravila jsem a zároveň štětec položila. ,,Copak potřebuješ?"
,,Zdar Jess, prosím tě, mám tady pro tebe nabídku,"

To mě překvapilo. Nabídka o půl deváté večer? Opravdu mě zajímalo, co to bude zač.
,,Povídej." Vyzvala jsem ji popadající do ruky místo štětce tužku, s níž jsem hned začala mezi prsty točit. Vůbec to nevypadalo, jako taková ta videa na Instagramu, u kterých se člověk diví, že ta tužka lidem div nevypadne z ruky. Ne, tohle byl velice amatérský pokus, ale já nějak chtěla zaměstnat ruce. Nebo tedy alespoň jednu ruku.
,,Víš, jak je za pár dní biatlon v Novým Městě a já mám dvě vstupenky?"
,,Anooo," toto slovo jsem pomalu protáhla, jelikož jsem netušila, kam tím směřuje.
,,No tak jsem měla jít s Lindou, ale ta mi volala, že má angínu a nebude moct jít. A já teď potřebuju někoho, s kým půjdu a ty jsi byla jediný člověk, který mě napadl, protože biatlon sleduješ. Ne teda tak moc jako já ale..."
,,Já nevím..."

Vlastně jsem jít chtěla. Už od začátku, kdy svět zjistil, že bude čast svěťáku v Novým Městě. Ve chvíli, kdy jsem si ale před několika měsíci chtěla sehnat vstupenku byly již všechny vyprodané, dokonce i ty na nejhorší místa na tribuně a já tak koupila úplný prd smířená s tím, že se budu dívat na všechny závody v televizi.

,,Jess, prosííím. Byla bys moje záchrana."
,,Záchrana? A co bych z toho měla já, myslíš, že stojím o to, jak se budeš všechny závody mužů rozplývat nad Boem mladším?" Zasmála jsem se.
,,To nedělám, a ty to dobře víš!"
,,Každá si o tom očividně myslíme své."
,,Jess! Já vím, že stejně chceš jít."
,,Hmm..."
,,Jess!"
,,No dobře, dobře, pojedu s tebou."
,,Děkuju! Seš nejlepší!" Zařvala Ellen do mobilu tak, že mi to málem zničilo ušní bubínky.
,,Já vím." Opět jsem se zasmála.

❆❆❆

Další den ráno jsem rodiče informovala o novině, kterou jsem se dozvěděla včera večer. Pořádně mi to docházelo vlastně až teď. Pojedu se podívat na celý jeden seriál světového poháru v biatlonu a uvidím všechny sportovce naživo! Ještě k tomu uvidím všechny závody, komu se tohle poštěstí?

Byla jsem ještě pořád plná euforie, když za mnou přiběhl Dan s tím, jestli s ním půjdu stavět slíbeného sněhuláka. Ne, že by se mi nějak moc chtělo po tom, co jsem viděla, kolik je venku stupňů, tedy dva pod nulou, ale přikývla jsem.

A tak se stalo, že jsem teď měla za úkol vytvořit největší sněhovou kouli, zatímco se brácha snažil popasovat s tou prostřední. Moc mu to nešlo, ale pral se s tím jako lev.

,,Bráško, hádej, kam pojedu?" Rozhodla jsem se mu říct o biatlonu, na který pojedu.
,,Nevím. A radši pořádně koulej tu kouli." Napomenul mě.
,,Copak ty to nechceš vědět?" Myslela jsem si, že bude chtít vědět, co před ním tajím. Tón mého hlasu byl trochu posmutnělý.
,,Ale chci."
,,Dobře... Pojedu do Novýho Města na biatlon!"
,,Cože?" Vykřikl překvapeně bratr. ,,Jak to?"
,,Včera mi volala El, jestli bych s ní nejela."
,,Hustý... Počkej, to znamená, že uvidíš Johannese naživo?"
,,Co všichni mají s tím Boem? Ale jo, uvidím. Teda pokud bude startovat, ale o tom nikdo nepochybuje."
,,To je šílený. Taky bych rád jel."
,,Já vím a taky bych tě ráda vzala s sebou, ale nejde to."

Dan jen chápavě přikývl a začal znovu válet svoji kouli po zemi a nabalovat na ni další vrstvu sněhu, tudíž jsem to brala jako pokyn k tomu, abych začala dělat to samé.

Chvíli jsme po zemi kutáleli koule, než mě něco napadlo a já se o to chtěla hned podělit s Danem. Proto jsem se také narovnala a začala mluvit.

,,Mám nápad! Sice nemůžeš jet se mnou, ale já ti odtamtud něco přivezu."
,,Jo! Ale ségra, musí to být něco hezkýho." Zvážněl.
,,A myslíš snad, že bych ti přivezla něco hnusnýho?" Zasmála jsem se.
,,No... Nikdy nevíš."
,,Neboj se, přivezu ti něco nádhernýho, bude to můj největší úkol." Usmála jsem se.
,

,Ten největší a nejdůležitější." Zazubil se brácha.
,,Beru tě za slovo."

Teď, když už jsem měla jeden převelice důležitý úkol jsem byla připravená na Světový pohár v biatlonu v Novém Městě na Moravě. A něco mi říkalo, že na něj jen tak nezapomenu...

Ahojky lidi!
Já vím, já vím, je to neuvěřitelné, že jsem se tady zase po několika měsících zjevila. Nebudu vymýšlet žádné výmluvy, proč jsem nepsala, důvod je jednoduchý: svoji poslední fanfikci jsem pozastavila, jelikož mě už její psaní úplně nenaplňovalo a na začátku školního roku, kdy jsem nastoupila na gympl, jsem začala pracovat na jednom větším projektu, díky kterému jsem na Wattpad neměla čas.

Dneska jsem ale zpátky s novou fanfikcí, a to konkrétně biatlonovou. Ano, něco úplně jiného, než jsem doposud psala. Upřímně, nevím, jestli budu mít na psaní čas a jestli u toho vydržím, možné je i to, že to časem smažu. Možné je vlastně všechno. Každopádně jsem se rozhodla zkusit tohle napsat tak uvidíme.

Mějte se hezky,

Caroline <3