Angel's wings

Bolest

Podoba osob v knize je čistě náhodná. Jedná se pouze o fikci, která není založená na skutečných událostech.
—————————————————————————

Probudil mě zvláštní pocit na těle. Nikdy jsem nic takového necítila.

Cítit.

,,J-je tohle bolest?" zamumlala jsem tiše a přesunula zrak na místo, ze kterého ten pocit podle mé intuice vycházel.

,,To nemůže přece-" nedokončila jsem.

Jsem anděl. A andělé přece necítí bolest? Četla jsem o ní jen v knize. Té velké tlusté rudé bichli. Ano, je to hodně klišé, ale já jsem lidmi už dlouho fascinovaná. Sleduji je seshora denně a stále je co se učit nového. Jsou to zajímaví tvorové. Ve skutečnosti se tak od nás andělů moc neliší. Andělé přejímají lidskou podobu, když se pohybují po Zemi, aby nikoho nevyděsili. Kdyby nás někdo viděl v přirozené podobě, museli bychom mu vymazat paměť. Zpátky ale k mojí nepříjemné situaci...

Abych všechno uvedla na pravou míru. Andělé se pohybují někde mezi životem a smrtí. Necítíme bolest...tedy alespoň za normálních okolností.

Kdyby mě někdo viděl, musel by si všimnout toho děsu, který se mi zračil v očích. Hleděla jsem nevěřícně na velkou krvavou ránu na mém břiše. Přejela jsem si po ní lehce prstem.

,,To je?!" vyjekla jsem.

Krev...

,,Si v pořádku?" ozvalo se do ruchu ulice.

Všude kolem projížděli auta, tikali semafory, ale zároveň jsem pociťovala uprostřed toho ruchu ten zvláštní pocit...bolest, kterou jsem doposud nepoznala.

Ani jsem neslyšela, že by někdo přicházel. Zvláštní.

,,Kdo si?" zeptala jsem se krotce a téměř neslyšně.

Clonila jsem si rukou tvář, neboť světla aut a blikajících nápisů mi překážela ve výhledu.

,,A sejde na tom?" odpověděl lehce chraplavý ale mladě znějící hlas, ve kterém bylo poznat mírný úšklebek.

,,Máš doslova otevřenou ránu v břiše, nemůžeš tady jen tak zůstat ležet...a vůbec, jak si se dostala na kapotu toho auta?"

Až teď jsem si toho všimla. Ležela jsem nebo spíš byla zkroucená v klubíčku na kapotě auta. Mhouřila jsem oči a snažila se trochu zmapovat situaci. Nechápala jsem oč jde, co se pořádně vlastně děje. V hlavě mi začala pulzovat silná bolest.

,,Asi má výpadek paměti."

Bylo slyšet že v hlasu nebyla ani trocha ironie i přes ten úšklebek v předchozí větě.

,,Já...nevím jak jsem se sem dostala," mumlala jsem zmateně.

,,Na to že máš díru v břiše...no si docela hustá."

Než jsem stihla cokoliv odpovědět, byla jsem vysazená na jeho rameno. Po hlasu jsem už odlišila že to byl člověk mužského pohlaví. Bylo by trapné kdybych tohle nepoznala, lidi sleduju už dlouho.

Není vlastně tohle ve světě lidi nezdvořilost? Jen tak si někoho vysadit na rameno.

,,Počkej! Co to děláš?" vyšlo ze mě v šoku, když jsem přišla k sobě.

,,Chceš tu snad zůstat ležet?"

Opatrně mě sesunul rukama na zem, zatímco mě podpíral. Konečně jsem měla šanci mu vidět do tváře. Byla sice docela tma, ale světla ulice mi odkryly alespoň hrubé rysy. Měl jemný chlapecký obličej se zlatavě hnědýma očima, ve kterých se leskla jakási zvláštní jiskra. To celé však doplňoval koketní úsměv, který jakoby rozbíjel nevinnost jeho rysů.

,,To tu na mě hodláš zírat?"

O životě na Zemi jsem nevěděla moc, ale poznám, když někdo flirtuje. Snažil se abych znejistěla.

,,Promiň."

Ozvalo se jemné zahřmění. Nejdřív spadlo pár kapek, cítila jsem je na čele. Byly tak studené. Zvláštní být tady a nedívat se, jak prší z nebe. To je jak se říká ta druhá strana mince? Během chvíle se prudce rozpršelo.

,,Už jsem tě mohl dávno dovézt do nemocnice," povzdechl si, ,,jak se vůbec jmenuješ?"

Nechápavě jsem na něj zírala. Měla jsem jen andělské jméno.

Lyra.

Ale to bylo od těch lidských příliš zvláštní.

,,Dívka beze jména? Slečna tajemná? No dobře to je jedno, musíme si pospíšit, ať ještě nezmokneš."

Docela neohrabaně přeze mne přehodil svojí koženou bundu a znova si mě vyhoupl do náruče. Tentokrát ne přes rameno...díky bohu.

Bylo slyšet jak kapky bubnovaly o ten kožený povrch bundy.

,,Mimochodem já jsem Leo. Drž se, abys nespadla."

Jakmile to dořekl, začal startovat motor.

Moment...motorka?! To není zrovna bezpečné...

Co se týče dopravy a dopravních prostředků měla jsem znalosti poměrně bohaté (i když stále méně bohaté než ty týkající se lásky a lidských pocitů vůbec). Když jsem se cítila v nebi osamělá, často jsem na Zemi pozorovala ulice a jejich ruch. Popravdě byl však málokdy čas na toulky po Zemi, museli jsme dohlížet na lidi a zemřelé posílat do nebe. Jejich duše, to čemu lidé říkají duchové, ty jsme viděli jen my.

Leo se snažil ze všech sil startovat, ale motor nešel nahodit. Vždy se ozvalo jen vrčení, ale motorka se nerozjela, během chvíle zhasla přední světla a Leo musel začínat od znova. Takhle to šlo nejméně několik minut.

,,Do háje," zaklel nahlas a pak na mě upnul oči s omluvným výrazem.

Vážně byl jako dítě.

,,Vypadá to že do nemocnice nedojedeme. Můžeš zkusit vstát?"

Podepřená za jeho paži jsem se opatrně zvedla. Potom se přede mnou objevila tma a já zavřela oči a nechala se celá pohltit.

—————————————————————————

Když jsem otevřela oči viděla jsem povědomý obličej. Leo...

,,Kde to jsem?"

Začala jsem se kolem sebe rozpačitě rozhlížet. Byl to menší být ale působil vcelku útulně.

...ale byl tam trochu nepořádek.

Nábytek byl tmavý, nějaké kusy k sobě ani neladily, měl různé odstíny černé. Menší stolek byl poměrně vybledlý, asi opoužívaný. Všude po zemi byly cik cak rozházené huňaté koberce, vedle jednoho se válela košile a sklenice s nějakou tekutinou.   

Záclony byly nasáklé kouřem, což ubíralo na  celkovém dojmu. Pravda, je těžké ohromit anděla. V nebi máme stále uklizeno.

,,Omdlela si, tak jsem tě odnesl k sobě domů. Bylo to blíž."

Znělo to trochu otráveně, ale asi se nedivím.

Prudce jsem se zvedla do secu až se mi znova zamotala hlava.

,,Hele opatrně...nebudu tě znovu zachraňovat."

Ještě s napůl rozmlženým viděním jsem popadla sklenici, tu co ležela na zemi a napila se.

,,Ne to nepij!" křičel Leo.

Ale sklenice už byla tou dobou pevně přitisknutá k mým rtům. Polkla jsem.

Co to bylo za divnou chuť?