Na konci duhy

0. kapitola - prolog

„Ivane máš všechno?" ozvalo se z předsíně našeho malého bytu ve kterém jsem trávil většinu času. Stále jsem dopisoval na počítači poslední stránky z práce, která musela být odevzdána zhruba zítra touhle dobou. A za půl mi jel vlak. Moc jsem nic nestíhal. „Ivane!" Oči mi vyletěly nahoru ke dveřím, ve kterých se objevila mamka. Dívala se na mě přísně, než si dala ruce křížem. Asi to byl její úděl, když jsme se jmenovali Křížovi.

Ivan Kříž. Někdo mě asi neměl moc rád, když mi dával jméno. I když holky z něj byly odvařený. Ivánek. Pro ně jsem byl prostě Ivánek. Pro mámu jenom Ivan nebo Kříž, když byla naštvaná. „Haloo... je někdo na příjmu? Musíme už opravdu jet, jestli chceš hodit na nádraží. Jinak ten poslední vlak nestihneš. A nepočítej, že tě budu brát až na intr. Jsou to čtyři hodiny odsud, a to nehodlám absolvovat," upozornila mě. Podrbal jsem se ve vlasech. Počítač nakonec uklidil do tašky. „Tak dělej kluku," zvýšila hlas znovu máma.

„Mami prosím tě. Nejsem už malej kluk," ujistil jsem jí.

„Tak se podle toho nechovej," pronesla vzápětí. Měla komentář na všechno. Což já taky většinou, ale ne vždycky. Občas i já něco řekl hned. Nevím, jestli se s tím člověk rodí nebo k tomu přijde v průběhu času, ale ona v tom byla dobrá. Možná nejlepší, koho jsem kdy znal. Vždycky měla co říct. Až jsem jí chvílemi obdivoval. Byli jsme sami. Na všechno. Otce neznám a mamka mi o něm nikdy nevyprávěla. Neměl jsem potřebu se se nějak víc ptát. Pokud mi to nechtěla říct ona tak já se po tom nepátral.

Z prarodičů jsem poznal akorát babičku chvíli. Děda zemřel o mnoho let dřív, než jsem se narodil. Což mě mrzelo, protože podle fotek to byl nejspíš super chlap. Babička byla taky extra třída. Něco jako mamka.

V autě jsem se díval na město. Venku bylo dost lidí. Každý v neděli někam spěchal a nikdo si nevšímal toho druhého. Což bylo super na tomhle městě.

„Nezapomněl jsi si nic?" zeptala se znovu máma v autě. Nechal jsem jí v klidu zaparkovat před nádražím.

„Jasně, že nejspíš zapomněl. Navíc jsem zase za týden doma." Dívala se na mě jak na malého kluka pomalu. Usmál jsem se. „Bude to v pohodě. Je to poslední rok."

„No právě. Nemohl jsi si vybrat školu blíž sem?"

„Ne." Byla akorát moje odpověď. Mamka se zasmála, když vystupovala. Pomohla mi akorát s taškou s noťasem. Zbytek jsem si obstaral sám.

Dívala se na mě, když jsem sedal do kupé. Stále se usmívala. Byla jediným a posledním člověkem, kterého jsem měl. Někteří nemají svoje rodiče moc v lásce, ale pro mě byla mamka vzorem. Dokázala se o mě postarat, vychovat mě a ke všemu zvládala pracovat v nemocnici. A na to všechno byla většinou sama. Nechápal jsem kde tu energii bere nebo brala.

Vlak se rozjel a já jí naposledy zamával. Před vlakem bylo víc lidí nejspíš převážně rodičů, jak se dalo poznat z jejich výrazů. Každý mával někomu jinému. Teprve, když vlak zatočil jsem se otočil dopředu s tichým výdechem.

Nebyl jsem nikdy mamánek, ale byl jsem doma rád. A chybělo mi to, když jsem byl na intru celý týden každý týden po celý rok kromě víkendů. Celá rodina mi chyběla, když mě vlak vezl do čtyři hodiny vzdáleného města. I když moje rodina se skládala jenom z mamky a strejdy.