Věštba tří

Kapitola 1 - Těžká prosba

Chlapec, který přežil.
Chlapec, který porazil 'vy víte koho'.
Chlapec, který nás zachránil.

Přesně takto každý nazýval Harryho Pottera, nyní již plnoletého mladíka, který před necelou hodinou porazil nejmocnějšího černokněžníka všech dob.

On sám ležel na lůžku na ošetřovně, s myšlenkami o budoucnosti. Věděl, že i když Lord Voldemort padl a pro všechny je konec, pro něj to neskončí nikdy. Vždy si lidé budou ukazovat prstem na Harryho Pottera, šeptat si o jeho životě a dívat se na jizvu ve tvaru blesku na jeho čele. Přesně takto měl prožít zbytek života, jako zvířátko v ZOO na které budou všichni zírat.

'Ne, toto si nepřeji. Takto můj život vypadat nebude!' rozhodl se v duchu onen slavný chlapec.

Věděl, co musí udělat, aby svým slovům dostál a také mu bylo naprosto jasné, že to bude velmi bolestivé, nejen pro něj, nýbrž pro všechny, které miloval. Vše, co bude následovat, je pro dobro všech, jaký by mohli mít život, kdyby stále kroužili kolem něj. Novináři by jim nedali pokoj, stejně jako jemu. Ne všichni Smrtijedi a stoupenci zla jsou pochytáni, plno jich zůstalo na svobodě a Harry věděl, že se někteří budou chtít mstít. Ohrozil by životy všech kolem sebe.

"Madam Pomfreyová!" zavolal na ošetřovatelku, která se momentálně nacházela v kanceláři nedaleko něj.

"Ano, drahoušku?" vykoukla že dveří s ustaraným úsměvem ve tváři. Harry jí asi nikdy neviděl bez věčných starostí v očích, a to zde trávil během školy spoustu času, jelikož měl talent dostat se do maléru raz dva.

"Mohla byste mi prosím zavolat profesorku McGonagallovou? Potřeboval bych s ní soukromě mluvit." požádal ji slušně. Viděl jak se jí mihl v očích nesouhlas, už mu za tu hodinu, co tu byl, alespoň osmkrát řekla, že musí odpočívat a tedy bez návštěv. Co se týče profesorů, dělala vždy výjimky a tak kývla na znamení, že to zařídí a opět se vzdálila do kanceláře.

Harry se otočil na bok a zahleděl se na postavu pod dekou o dvě postele dál. V celé ošetřovně byli jen oni dva, jelikož podle madam Pomfreyová potřebovali oba největší klid. Po válce zůstalo plno zraněných, na to nebyla ošetřovna připravena a tak přečarovali pár učeben na provizorní ošetřovnu, kde nyní úřadovali lékouzelníci od Sv. Munga.

Sledoval rychle se nadouvající a zase klesající přikrývku, pod kterou ležel Severus Snape, Harryho nejméně oblíbený profesor, tedy tak to aspoň bývalo. Ještě před pár hodinami věřil, že je to zrádce a vrah jejich ředitele. Jak se však ukázalo, velice se mýlil.

Profesor měl dnes zemřít, avšak díky připravenosti Harryho nejlepší kamarádky Hermiony Grangerové se ho podařilo zachránit. Když na Vánoce minulého roku Harryho a Hermionu v Godrikově dole napadl Voldemortův had Nagini, Hermiona uvařila pro jistotu pár lahviček protijedu, pro případ, že by se to opakovalo. Díky tomu, že Harry udržel chladnou hlavu ho Snape vypil včas a nezemřel.

"Harry, chtěl jste se mnou mluvit?" vytrhl ho z myšlenek o profesorovi lektvarů hlas Minervy McGonagallové. Otočil se na ní a ihned si všiml, jak vyčerpaně vypadá, a přesto měla až nezvykle upřímný úsměv na tváři.

"Ano paní profesorko..."

"Pro Vás Minerva, Harry." skočila mu do řeči. Usmál se na ní a pokračoval: "Dobře, Minervo... Mám na Vás obrovskou prosbu, ale myslím, že byste se na to měla posadit."

Minerva uposlechla a posadila se vedle Harryho na volnou židli, poté na něj pokývla, jako že poslouchá.

"Jak je na tom profesor Snape?" zeptal se nejdříve, nejen, že ho to zajímalo, ale také se potřeboval utvrdit v tom, že je nemůže slyšet.