Prolog

1.6K 99 4
                                    

Všechno se najednou semlelo tak rychle, oproti těm zdlouhavým rokům bloudění ve vlastní ubohosti a nepochopení. Spád se zdál být ještě rychlejší než dvanáct attosekund. Otevřela se ta stísněná klec a já konečně mohla vyletět. Jen s tím rozdílem, že už jsem se neměla, kam vrátit. Přestože mříže klece se vždycky zdály drtivě stlačující, chtěla jsem se i tak mezi ně vklínit znovu, vrátit se do té bývalé deprimující kobky, ale byla podivně menší i přes nově otevřená dvířka. Nic nebylo jako dřív a poprvé v životě jsem si přála, aby bylo. Neznala jsem svět bez svojí přiřazené klece.

S hrůzou v očích jsem sledovala ta blikající světla, která mizela v dáli, odvážející tři zbídačená těla. Těla těch, co mi od dětství formovali domov. I přesto, že častokrát jsem o definici domova v jejich podání pochybovala.

Sesula jsem se na chodník, když moje kolena nezůstala na svém místě a nohy se mi zakymácely. Do uší mi narážely všechny ty hlasy kolem, které jsem nedokázala pořádně vnímat. Jen sem tam mi do hlavy pronikly útržky ze sáhodlouhých chlácholivých monologů.

Jste v pořádku?

Jak je vám?

Odvezeme vás.

Postaráme se o vás.

Jak bych asi mohla být v pořádku? Jak by mi asi tak mohlo být? Stupidní otázky připomínající kecy všech těch specialistů, které jsem si už dávno předtím vyslechla.

To byla přeci propast mého života. Můj nestabilní duševní stav. Moje existenciální trable na téhle planetě. Moje nevypočitatelná hlava.

Ale propast se roky stále ještě prohlubovala dalšími a dalšími traumaty a úzkostnými stavy až doposud. Až do téhle tragédie. Teď už to nemohlo být horší. Teď už jsem přece nemohla sjet níž. Nebo ano?

Vždycky může být hůř, ozval se ten intruzivní hlas uvnitř při promítání té nejhorší scenérie, v níž jsem přišla o všechny.

Sklapni! Sklapni!

Už nemám, co ztratit.

K čemu všechny ty roky předstírání a snažení se o lepší zítřky, když teď přišlo všechno vniveč?

Prázdno. To jsem cítila.

Teď už jsem si to hodit mohla. Teď už jsem to mohla skončit, protože by nikoho můj odchod neučinil natolik nešťastným, aby se trápil do konce života.

Dělala jsem to pro ně. Celou dobu jenom pro ně!

„Karin, půjdete s námi. Postaráme se o vás. No tak, opatrně, vstaňte," promlouval ke mně kdosi. Byl to ženský hlas. Něžný. Mluvila ke mně jako k malému dítěti, které zakoplo a nešťastně si odřelo dlaně.

Mluvila ke mně jako k malému dítěti v mých už nedávno dovršených jednadvaceti letech.

...

Policisté.

Terapeuti.

Psychiatři.

Pořád to samé dokola a dokola.

Neutěšující naučené kecy akademiků, kteří neměli žádnou empatickou potuchu o tom, jak se ve skutečnosti cítím. Výslechy zkušených vyšetřovatelů, kteří se neúspěšně snažili maskovat, že nedokáží přijít na jediné vodítko k tomu, proč byla moje rodina spálena na popel.

Větší bídu už jsem si asi nedokázala představit.

„Váš stav se po této události může rapidně zhoršit, Karin. Možná bude nejlepší hospitalizace." Hrklo ve mně. Stála jsem ve stísněné ordinací mojí psychiatričky, která se na mě ve svém bílém plášti starostlivě dívala zpoza stolu.

Znovu to příšerné slovo, kvůli němuž jsem si urputně dokazovala celé ty roky svou funkčnost. Svou normalitu.

Představa bílých stěn, uzavřených místnosti, stovek prášků, ve mně vyvolávala ještě větší pocit prázdnoty. Já potřebovala svou svobodu, po níž jsem prahla celý ten krátký nezdařený život. Nemohla jsem se znovu nechat zavřít.

„Nenechám se odvést do cvokárny. Já snesla a snesu hodně! Umím se o sebe postarat a rozhodně vám nedovolím vzít mi ještě zbytky mýho vlastního vědomí!" prskla jsem na psychiatričku, která sebou malinko cukla, když mi tělo prudce vystřelilo směrem k ní. Rozdýchávala jsem ten nakupený vztek ve mně. Pocit, že mě chtějí ochudit o to jediné, co mi zbylo, mě ostře zasáhl. Musela jsem se opřít o okraje jejího stolu.

Svoboda. Moje svoboda.

„Karin, uklidněte se. Myslíme to s vámi přeci dobře. Vaše diagnóza je velmi vážná a ponese své následky. Potřebujete prášky, potřebujete klid a vhodné prostředí. Nemůžete být teď sama," promlouvala ke mně klidně a já se ironicky uchechtla. Malinko jsem zaklonila i hlavu, aby ten ironický chechot slyšela detailně.

„Já žádný prášky brát nebudu! Stejně už nepomáhaj. Brala jsem je dost dlouhou dobu na to, abych to dokázala posoudit. Narušily mi i fyzický zdraví, víte to sama!" pronesla jsem už mírnějším tónem a ona smířlivě sklopila pohled. Věděla jsem, jak na ně. Na specialisty. Musela jsem hrát. Můj život byla jedna velká herecká šaráda, abych si zachránila vlastní prdel. „a nemusíte se bát, že se vám zabiju, i když bych chtěla. Já tu musím zůstat kvůli nim. Nikdy by mi neodpustili, že jsem to vzdala a nežila za ně." Těmito slovy jsem naše naprosto zbytečné sezení z mnoha předešlých utnula a vydala se ke dveřím. Už jsem měla dost všech těch nekonečných výslechů a vyšetřování, které nenabíraly konce ani úspěšné závěry.

„Karin?" oslovila mě ještě psychiatrička, než jsem vyšla kompletně ze dveří. Povzdechla jsem si a sklopila pohled k zemi. Už jsem nechtěla další útěšování a už vůbec ne doporučování blázinců. Musela jsem se postavit na vlastní nohy, přestože jsem netušila, odkud vlastně začít. Neměla jsem žádný plán. Jen jediný záchytný bod, a to ten, že prostě musím.

„Ano?"

„Mám ještě jiné řešení, když nesouhlasíš s hospitalizací, kterou bych ti jinak musela bohužel nařídit z důvodu bezpečnosti. Přemýšlela jsem o tobě už dlouho. Bude se ti to líbit. Bude tě to bavit a já budu mít jistotu, že budeš v dobrých rukou."

Zamračila jsem se a trhla hlavou směrem k ní. Na tváři jí pohrával přívětivý úsměv, ale rozhodně mi optimismus do mojí momentální životní situace nepřinesl.

„Přijď zítra. S někým tě seznámím. Už se na tebe těší."

„Ale-"

„Nemáš na výběr, Karin. Buď zítra dorazíš, nebo tě nechám odvést a zavřít do léčebny!"

A tímhle jejím výrokem to celé v podstatě začalo.

Odpadlická pěchotaKde žijí příběhy. Začni objevovat