𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

2

Když jsem jela kolem pobřeží, viděla jsem vlny, jsem si řekla, že bych si mohla zasurfovat. Serf mám naštěstí svůj. Jaké to překvapení že? Když už jsem se blížila k méně obydlené části města, slezla jsem z kola a opřela ho o nějaký strom kus od nejbližšího domu. Odtamtud jsem se vydala pěšky domů.

Nebo takhle, ráda bych šla domů, ale uslyšela jsem hlasy. Nijak moc povědomé, ale to nebylo moc důležité.
" Uneseme Rafea." Proč by ho kdo unášel? Rafe je jeden z mála lidí, které znám podle jména. Navíc, dřív jsme se docela bavili...
"Cože?"
"Uneseme ho, svážeme, strčíme mu do pusy pistoli a on se přizná."
"Jo, ale mučení je zločin, jak pak chceš Johna B. Očistit z cely?"
"Já chtěl aby ten plán byl jednoduchý."

Byla jsem zmatená. John B je naživu? Jak je to možné, pamatuji si, když nedávno oznámili, že se ztratil na moři se Sarah a najednou je živý. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zastavila uprostřed cesty a zírala do blba. Navíc, proč by ho chtěli očistit? A jak, každý ví, že zabil poldu...
"Hele, jsi v pohodě chlapče?" Zeptal se mě někdo.
"Eh, jo?" Raději jsem se s tím mužem nehadala o tom, že jsem holka a co nejrychleji jsem se vypařila.

Doma jsem prostě shodila boty, vzala si plavky a šla na pláž. Naštěstí si umím vybrat místo na surfování, kde je jen málo lidí a hodně vln. Na pláži jsem byla skoro sama, byli tam asi jen čtyři nebo pět lidí. Naskočila jsem na surf a pádlovala rukama tak dlouho, dokud jsem se nedostala do větší hloubky. Slunce se odráželo od hladiny, když najednou jsem si všimla, že se odráží od něčeho lesklého na dně.

Seskočila jsem z prkna do vody a potopila se až k lesklé věci. Vypadalo to jako zlaté, nemělo to žádný specifický tvar, ale bylo to velké asi jako moje dlaň. Když jsem se vynořila z vody, zjistila jsem, že moje prkno zmizelo někam ke břehu, takže jsem si místo surfování zaplavala. Na pláži jsem sebou hodila do písku a zkoumala nalezený předmět. Mělo to zlatou barvu, ale zlaté to asi nebylo, na to to bylo moc lehké. Uprostřed byl nějaký vyražený obrázek jakési pšenice.

Usoudila jsem, že to mohla být nějaká pečeť nebo tak něco. Vzala jsem to domů, aniž by si mě někdo všiml. Nebo jsem si to alespoň myslela. Na pláži totiž byli nějací dva lidé, kteří mě neustále sledovali. Byla to žena s berlemi a nějaký muž. Chvíli po tom, co jsem přišla domů se ozvalo klepání na dveře a když jsem otevřela, stáli tam tihle dva.

"Dobrý den, přejete si?" Zeptala jsem se zdvořile a pustila je dovnitř.
Žena si sedla na staré houpací křeslo a muž jen tak stál v mém obýváku.
"Všimli jsme si, žes něco vylovila na pláži." Řekla žena.
"Jo, ale byl to jen takový kámen. Zahodila jsem ho cestou sem." Zalhala jsem a nejspíš by mi i uvěřili, jenže já tu věc nechala na stole hned vedle nich.
"A copak je tohle?" Zeptala se žena ukazujíc na onen předmět.
"Hm, nevím, asi nic důležitého."

"Mohla bys nám to dát? Zaplatíme ti za to." Jakožto zloděj a chudák na peníze obvykle slyším.
"Kolik mi dáte?" Vyzvídala jsem.
"Sto dolarů?" Nebylo to málo, ale já chtěla vědět, kolik mi můžou dát.
"Hm, tak to asi ne."
"Dvě stě?"
"No víte, bylo těžké to najít a tak všechno..."
"Konečná cena tři sta." Řekla žena a já nakonec souhlasila. Vždyť je to jen nějaký nesmyslný kus vosku.

"Tvoje spolupráce by se nám hodila, tady, dej mi vědět pokud si budeš chtít vydělat." Předala mi papír nejspíš se svým telefonním číslem a vydala se ke dveřím. Jakmile oba dva odešli, dívala jsem se za nimi z okna.
Rozlomili pečeť a vytáhli z ní nějaký papír. Byl na něm nějaký obrázek klíče, ale víc jsem si nevšimla, protože pak odešli pryč.

Možná že tam přeci jen zavolám, pomyslela jsem si večer, když jsem seděla na křesle a sledovala nějaký pořad na staré televizi.