𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

14

Druhý den mě hned ráno vyhnali z cely na snídani a pak na povinnou vycházku na vězeňský dvůr. Na snídani jsem si sedla vedle Johna.
"Tak co, jak se ti zatím vede?" Ptala jsem se ho, když jsem trhala starý chleba na kousky.
"Moje cela je strašná, špinavá jak veřejný záchody na benzínce a smrdí to tam chcíplotinou. Co ty a tvoje cela?"
"Hm, nic moc taky, musela jsem kvůli hadru na podlahu urvat polovinu svý nohavice." Řekla jsem a pozvedla nohu tak, aby byl vidět utrhlý kus.

"Hmm, taky dobrý." Zasmál se John.

Když jsme se vrátili z povinné, zdůrazňuji POVINNÉ vycházky na dvůr, zavřeli nás zase do cely. Chudák John B. Já tu jsem na dva dny, zítra večer mě pustí, ale on je tu bůhví na jak dlouho, k soudu mě nepustili a on mi to neřekl. Nechtěla jsem se moc vyptávat. Všichni vězni tady byli naprosto potrhlí lidi, kteří vypadali, jako by je někdo zdrogoval a pak nechal v lese.

"Máš tu návštěvu." Řekl mi strážník a otevřel dveře cely. Kdo jde na návštěvu do vězení? Navíc proč, když mě zítra pustí? Nemůže to třeba počkat? Ach, jistě, chtějí si užít pohled na ztroskotance, jen tak dál lidstvo, jde se do kopru.

Vstala jsem z lavice a následovala strážníka do takzvané mluvící místnosti. Nebo, tak se tomu říkalo mezi námi vězni. Byly tam dvě židle, oddělené skleněnou zástěnou. Sedla jsem si na svou židli a čekala, až dotyčný vstoupí. Jakmile se otevřely dveře, uviděla jsem JJe. Neměl čepici a byl rozcuchaný, ale musím s velkým překvapením říct, že vypadal fakt dobře. Ale to jsem neřekla jasný?

"Čau, co ty tady?" Zeptala jsem se hned, jak si sedl.
"Přišel sem se omluvit." Vyvalila jsem oči a zarazila se.
"A za co?"
"Za to co jsem řekl než vás zabásli...a taky jsem chtěl říct, že už jsem to vymyslel. Musíš se dostat ven přesně v jedenáct hodin večer, John bude předstírat nemoc, ale nemůžeš dělat tu samou, bylo by to podezřelé, takže třeba dělej, že jsi mrtvá." Vysvětlil JJ a já se zasmála.

"Víš vůbec kolik je tu chlapů? A kolik z nich asi budou úchyláci kterejm vůbec nevadí, že seš kaput? Ne, mrtvou rozhodně dělat nebudu. Jak to, že tě vždycky napadaj takovýhle věci?"
"Stejně skončím ve vězení, tak je to jedno." Řekl poněkud nešťastně JJ.
"Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se téměř ihned.
"Jo, jsem, ale potkal jsem tu svýho otce..."
Ráda bych ho objala, ale přes sklo to nešlo.

"Představ si, že tě teď objímám okey?" Řekla jsem a JJ se usmál.
"Díky."
"Vážení, čas vám vypršel, bohužel." Řekl bezcitně strážník a já se musela chtě nechtě zvednout. Totéž udělal JJ.

Položila jsem ruku na sklo a on udělal totéž.
"Tak se měj." Rozloučila jsem se, zatímco mě strážník chytl za loket a táhl mě ke dveřím. Poslední, co jsem viděla byl jeho úsměv a zamávání, než mi zmizel ze zorného pole.

Večer v půl jedenácté jsem se protáhla mřížemi, což byl pro mě dost gymnastický cvik a potichu se plížila kolem cel.
"Kampak jdeš slečinko?" Zavolal jeden vězeň a já se musela rozběhnout. Proběhla jsem kolem mnoha cel, ale najednou jsem uslyšela dávivý zvuk, jakoby někdo někoho škrtil.

Zastavila jsem se, když jsem poznala Johnovu celu. Přiblížila jsem se k muži, který ho škrtil a prolezla otevřenými dveřmi přímo za něj. Vyskočila jsem mu na záda, což ho zaskočilo a ruce jsem mu zaklínila kolem krku, takže teď jsem ho škrtila já. Okamžitě pustil Johna.

"Johne, běž." Řekla jsem, ale on zavrtěl hlavou.
"Tak jdi, JJ už je určitě tady." Pobídla jsem ho znovu.
"Přeci tě tu nenechám."
"Zítra večer mě pustí, běž, já tady zatím ztropím chaos." Řekla jsem a John se konečně odlepil od země a rozeběhl se ven z cely.