𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

19

Sarah se okamžitě sesypala na molo. Otočila se na Johna, nejspíš čekala nějakou pomoc, ale z jeho strany žádná nepřicházela. Prostě jen zíral vpřed. Doběhla jsem za ní a objala ji. Ztráta rodiče není nic hezkého, John by to měl chápat, ale on jen stál jak měkké i. Snažila jsem se Sarah uklidnit, ale stále řvala. Měla jsem už úplně promočený rukáv, když na molo přiběhl Topper...myslím, že se tak jmenoval a pomohl mi Sarah uklidnit, zatímco se John konečně probral z transu. Všichni ostatní stále jen zírali na právě zničenou loď.

Když jsem došla domů, zazvonil mi mobil. Psala mi Kiara, že mám jít k jejich lodi, protože tam jdou rozveselit Johna B. Vzala jsem s sebou limonádu v plechovce a šla na určené místo. Jen kdyby se někdo divil, proč piju limonádu, a ne pivo jako ostatní...limonáda chutná líp. A můžu pak řídit, což je mi téměř k ničemu, protože tooc neumím. Měla bych se někoho zeptat, jestli mě to naučí, mám totiž doma krásnou starou motorku po tátovi.

S JJem a Kiarou jsme se sešli už cestou.
"Co se teda vlastně stalo Johnovi?" Zeptala jsem se. Byla jsem vlastně jediná, která téměř vždycky vypustila to béčko.
"Sarah je na něj naštvaná, možná se i rozešli, netuším." Řekla Kiara.
"Ou, tak to mě mrzí."

Došli jsme až k lodi, kde leželi Pope s Johnem a o něčem se bavili. JJ jim hodil na loď dvě plechovky piva.
"Co tu děláte? Brečíš mu na rameni?" Promluvil na ně a Kiara se zasmála.
"Nebrecim nikomu na rameni," ohradil se John B, "myslíš, že se vzpamatuje?"
"Jo, Sarah je přeci jedna z nás, určitě se to spraví." Uklidnila Johna Kiara.

Nevím, proč by to, že je ' jedna z nás ' mělo znamenat, že se všechno spraví, ale tentokrát jsem nechtěla být zlá.

"Udělám salto vzad." Řekl najednou John B.
"Neuděláš." Pochybovala Kiara se smíchem.
"Máš prachy?" Zeptal se někdo a já se k smíchu přidala taky.
"Kámo seš blázen, zlomíš si prdel." Řekla jsem, ačkoliv jsem věděla, že je to nemožné. Všichni se začali smát, ale pak se John B odrazil a skočil salto do vody.

"Wow, to jsem teda nečekala, že mě to naučíš?" Ptala jsem se hned co se vynořil.
"Hah, možná." Všichni jsme mu začali tleskat a pištět jak splašení koně. Když jsme skončili s naší takzvanou utěšovací oslavou, rozhodli jsme se všichni jít ke mě domů. V zásadě tam bylo nejvíc místa na spaní a bylo to nejblíž.

Dělali jsme kraviny ještě tam, takže jsme nakonec usnuli všichni v obýváku.