𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

22

Rozhodla jsem se začít své vyprávění úplně od začátku.
"Takže, raději vám řeknu rovnou, abyste mě moc nepřerušovali, jinak si začnu vymýšlet.
Narodila jsem se tady v Outer banks a žila ti s rodiči do svých šesti let. Přiznávám se k tomu, že jsem možná, možná lhala o tom, kdo jsem, ale co byste čekali, deset let jsem žila v Charlestonu a tady si na mě nikdo nepamatoval, takže jsem si mohla vymyslet život, jaký jsem vždycky chtěla. Nebyla jsem tak chudá jako teď. Měla jsem všechno, co jsem potřebovala, na druhou stranu jsme nebyli ani nijak moc bohatí. Byli jsme docela známí, vyráběli jsme šperky, ale náklady byly větší než prodej, takže to nebylo tak slavné. Moji rodiče ale nechtěli skončit s jedinou práci, která je bavila, takže jsme pomalu, ale jistě ztráceli peníze. A protože byli rodiče zaměstnáni u jedné firmy pro šperky, firma na nás nebyla zrovna hrdá. Táta se chtěl osamostatnit, takže své obchody moc nekonzultoval s manažery a tak. Chtěli ho vyhodit, ale on jim začal hrozit tím, že je nahlásí za bůhví co. Můj táta byl od přírody cholerický a nedalo se s ním moc jednat. Zašlo to tak daleko, že mého otce párkrát nechali zavřít. Máma se rozhodla změnit práci, ale otec by jí to nepovolil, takže to musela dělat tajně.
Když mi bylo asi tak čtrnáct, někdo k nám domů poslal nějakého chlapa. Jelikož přišel v noci, nikdo si ho nevšiml, ale ráno jsme zjistili, že nám ukradl auto. Od té doby začal být otec paranoidní a měl problém dokonce i opustit dům.
Když mi bylo patnáct, něco se zvrtlo a já se z novin dočetla, že ve firmě, kde dřív rodiče pracovali někdo postřílel jednadvacet pracovníků, protože v jejich špercích viděl až moc velkou konkurenci. Ten rok se totiž firmě začalo až podezřele hodně dařit. Vydělávali jsme dost peněz, ale táta je vždycky někam schoval, nebo utratil. Pak mě začal zavírat doma a nechtěl mě pouštět ani do školy, takže jsem na skoro rok vypadala ze školy. Možná proto jsem teď tak blbá, předtím jsem byla třídní premiantka.
No, mě se samozřejmě nelíbilo být celý den zavřená a nemoct vidět své kamarády, takže jsem zavolala kamaráda Alexe, aby mě odvezl někam na výlet aspoň na den. Byl to můj první útěk z domu a upřímně, kdybych mohla jedinou věc v minulosti změnit, bylo by to přesně tohle. Byla jsem z domu pár hodin, když mi najednou zavolala máma. Řekla mi, abych se nevracela domů dřív, než další den ráno, že na tom závisí můj život a tak. Mámu jsem poslechla vždycky. Bylo mi to divné, ale měla jsem za to, že se jen otec vrátil z hospody opilý, to mě vždycky poslala za kamarády přespat.
Přišla jsem domů tedy až ráno. Všude se válely střepy a všechno bylo rozbité. Podle děr ve dveřích jsem si odvodila, že se tam střílelo, začala jsem panikařit a volala jsem na své rodiče, ačkoliv to bylo k ničemu a já to ve skrytu duše dobře věděla, ale nechtěla jsem si to přiznat. Našla jsem je mrtvé. Zavolala jsem policii, přijeli i někteří odtud, proto znali mé jméno. Pár týdnů jsem byla zavřená u sebe v pokoji a hlídal mě Alex se svým bratrem, byl už dospělý, takže to bylo v pohodě.
Po nějakém čase jsem se prostě sbalila, vzala zbylé peníze a tátovu motorku a poprosila Alexe, aby mě dovezl sem. Tady jsem už půl roku a zbytek znáte...vraha jsem hledala od toho dne a teď, když ho znám, jakoby se ve mě znovu otevřela ta rána, ale vím, že teď máme na práci něco jiného." Domluvila jsem. Všichni byli zticha.

Všimla jsem si, že na gauči sedí už i Kiara a Sarah. Nevzpomínala jsem si, kdy přišly. Všichni tam seděli a dívali se na mě. Až pak jsem si uvědomila, že vlastně brečím.