26

380 23 0
                                    

Ve dvanáct jsem jako obvykle skončila a šla na oběd. Chtěla jsem se ještě podívat, jestli mi nevolal někdo z mých přátel, ale k mé smůle jsem zjistila, že mám vybitý mobil. Hned po jídle jsem zkontrolovala čas na hodinkách a zbývalo mi ještě něco přes půl hodiny, takže jsem se rozběhla domů k zásuvce.

Jistěže pro mě ten mobil tolik neznamenal, ale až se vrátím domů, nebudu chtít hodinu čekat na nabíječce. Vběhla jsem do obýváku a rychlostí blesku zapojila mobil do zásuvky. Pak jsem se rozběhla zpátky. Moje fyzička tím hodně utrpěla, málem jsem zakopla o práh a po pár vteřinách jsem ztrácela dech.

V rychlosti jsem mrkla na čas a okamžitě zrychlila, když jsem zjistila, že mám pět a půl minuty na toy dostat se na pláž. Naštěstí jsem to stihla těsně před kontrolou a nebyla vyhozena.

Ve tři odpoledne jsem jako obvykle zabalila pytel odpadků a čekala na dodávku na odpad. Vždycky projela všechna stanoviště, kde se uklízelo a posbírala pytle. Měla jsem jen tři, ale sama bych je moc daleko nedostala. Jelikož jsem byla nejdál od centra ze všech uklízečů, čekala jsem dlouho. Téměř hodinu.

Pak jsem se konečně vydala domů pomalou chůzí, protože jsem už dneska spěchala dostatečně. Dny, kdy spěchám jsou vůbec ty nejhorší, ale naštěstí jsem už měla volné odpoledne. Chtěla jsem si sednout na gauč, pozvat ostatní a sedět tam a zírat na televizi. Od té chvíle, co jsem je poznala už nemám čas na žádný pořádný oddech a flákání se.

Doma jsem si sedla na gauč a zapla mobil. Měla jsem asi padesát nepřijatých hovorů, což mě vyděsilo. Muselo se něco stát. Začala jsem panikařit. Kromě hovorů jsem měla i pár hlasových zpráv.

"El? Sarah našla ostrovní pokoj, za deset minut se sejdeme u ní doma." Ozval se z reproduktoru hlas JJe. Zpráva mi přišla před skoro dvěma hodinami,už jsou určitě úplně na jiném místě.
"El? Nebylas tu a my spěchali, předběhla nás Limbreyová, museli jsme odjet." Ozval se hlas Kiary.

"El, máme ten pokoj, je to boží, škoda, že tu nejsi, kde vůbec vězíš? Nikomu nebereš telefon..." Zněla další zpráva od Kiary. Jak ráda bych tam byla s nimi, ale i tahle zpráva přišla už před hodinou.
"El? V pět buď u Freedmanova kostela jedem tam, vyzvednem tě." Ozvala se zas Kiara z reproduktoru.

V pět? Pět bylo za půl hodiny. Možná bych to mohla stihnout, ale budu muset jet na motorce. Na svojí motorce po tátovi. Já, která neumí řídit. Na motorce jsem v životě neseděla, na skútru jo, ale na motorce jen jako porcelán, řídil můj kámoš. Ale, jestli to chci stihnout, budu muset jet.

Zazvonil mi mobil. Přišla další hlasovka. Opět od JJe. Vypadá to, že jen on a Kiara mají moje telefonní číslo nebo čas mi volat.
"El? Doufám, že seš už na cestě, budem tam za pár minut."

Rychle jsem na sebe hodila motorkářský oblek a boty a někde ze skříně jsem vyhrabala helmu. Vytáhla jsem motorku z domu a nasedla. Samozřejmě jsem nastartovala a okamžitě spadla, ale aspoň mi to nikam neodjelo. Nastartovala jsem podruhé a trochu nemotorně se odrazila od země.

První zatáčku jsem nevybrala a skončila znova na zemi. Takhle to fakt nestihnu. Musela jsem zrychlit a zatáčky jsem řezala jako opilá, zatímco jsem se zuby nehty držela řidítek, abych znovu nespadla a nezdržovala se zvedáním se ze země. Kdyby mě teď táta viděl...to by bylo. Jeho krásná motorka Harley-Davidson a na ní já.

Díky bohu, jsem věděla, kde kostel je a vzala to zkratkou. Sice jsem se znovu vysekala na kameni, ale dorazila jsem s nedotčenou motorkou...teda téměř, lak byl malinko poškrábaný, ale nebylo to nic, co by se nedalo spravit.

Zaparkovala jsem kus od kostela a motorku schovala do křoví, aby ji nikdo neukradl. Pak jsem sundala helmu a klíče dala do kapsy. Vyběhla jsem k silnici a k mému štěstí dorazila těsně před tím, než ze zatáčky vyjela Johnova dodávka.

𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑Kde žijí příběhy. Začni objevovat