𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

44

"Ne, nemám páru kde můžeme být." Řekl Pope a všichni jsme se začali rozhlížet. Byli jsme prostě na opuštěném ostrově uprostřed oceánu. Nikde nebyla žádná stopa po jakékoliv lidské činnosti, nejspíš jsme tedy byli na tomhle místě první.

"Hele, co kdybysme našli něco k jídlu? Mám hlad že bych sněd i svojí babičkou, kdybych ňákou měl." Navrhl JJ.
"Má tu někdo aspoň nůž?" Zeptala se Cleo a Pope vytáhl nůž, který jsem mu před tím půjčila. Já jsem vytáhla z kapes obleku dva vyklápěcí nože a mačetu z boty, které jsem ukradla na lodi.

"Tyjo, skvělá práce, začínáš se mi líbit." Pochválila mě a já se jen slabě usmála. Pořád mě bolela ruka, ač byla zavázána a trochu se mi motala hlava.
Rozdělili jsme se do dvojic tak, aby šel vždy někdo se zbraní a někdo bez. John B šel se Sarah, překvapivě, Pope šel s Cleo a JJ šel s Kiarou. Já si tedy vzala mačetu a šla jsem sama.

Samozřejmě bych raději šla s někým, než takhle, ale bohužel náš byl lichý počet. Je to ode mě sobecké, ale přála bych si, aby tu s námi ztroskotal ještě někdo. Kdokoliv, klidně i Topper, kterého jsem nikdy moc nemusela, ale aspoň bych nešla sama do neznámého pralesa.

Rozdělili jsme si i směry. Někdo šel dál po pláži, někdo šel na druhou stranu, někdo šel kolem skal a já samozřejmě přímo do středu mezi stromy. Dohodli jsme se, že kdyby se cokoliv stalo, prostě zapískáme.

Šla jsem skrz porost a před sebou držela mačetu, kterou jsem si občas musela prosekávat cestu mezi vysokou trávou, keři a větvemi palem.

Kolem mě zpívaly ptáci a občas nějaký proletěl kolem mě. Jinak tam bylo úplné ticho. Napadlo mě, jestli tam třeba nemůžou žít nějaké šelmy, nebo něco, co by mohlo ohrožovat i člověka, ale na nic jsem cestou narážela. Přes to jsem ale nebyla v klidu.

Nechápala jsem, jak můžou poslat v podstatě nejslabší a ještě oslabený článek samotný prostě do té největší džungle na celém ostrově. Nebrala mi to hlava. Pokud se mě nechtějí zbavit, v což doufám...na druhou stranu bych to pochopila. Možná si se mnou jen celou tu dobu hrají, možná mě vlastně nesnáší a já je jenom otravuju, a to jsem měla pocit, že lháře poznám.

Teď už si nejsem jistá ani tím. Byla jsem tak ztracená v myšlenkách, že jsem zakopla o nějaký kořen. Jak já miluju tu svoji nešikovnost, kdy to jde, se vždycky přerazím, nejlépe o vzduch, ale teď mám aspoň na co nadávat.

"Kořene jeden blbej." Ulevila jsem si a zvedla hlavu. Okamžitě mi projela od ramene do celého těla ostrá bolest a ochromila mě natolik, že jsem na chvíli přestala dýchat. Zaskuhrala jsem a pomalu se zvedla na kolena. A pak jsem to uviděla. Přímo přede mnou rostly obrovské melouny. Jaké překvapení...proč mám pocit, že na ně narážím vždycky, když jsem venku a mám hlad?

Vzala jsem mačetu a odsekla jeden velký meloun. Chytla jsem ho a nadzvedla. Byl velmi těžký a objemný. Těžko se nesl s jednou funkční rukou, ale nechtěla jsem volat ostatní. Přeci ještě něco zvládnout musím, nemůžu se znovu tvářit jako někdo, kdo ani blbej meloun neodnese sám těch pár stovek metrů.

Každou chvíli jsem se musela zastavit a meloun položit a pokaždé mou rukou projela ostrá bolest. Občas jsem jen zasyčela, ale když to bylo horší, dokonce jsem i párkrát zavyla. Tedy ne jako vlk samozřejmě, ale jako člověk. Pak už jsem ho jenom válela po zemi a byla jsem neskutečně šťastná, když jsem ho dostala na pláž.

Dovalila jsem ho na místo, kde jsme předtím seděli a hodila sebou do písku. Ležela jsem na zemi a oddechovala. Měla jsem pocit, že mi brzo upadne ruka, nebo že mě ta bolest asi zabije. Převalila jsem se na bok a zanaříkala. Díky bohu tam zrovna nikdo nebyl, nechtěla bych vypadat jako nějaký slaboch.

Po pár minutách odpočinku jsem se znovu zvedla a šla pro další, protože jeden určitě pro nás všechny stačit nebude. A tak jsem bloumala po lese, ostatní byli v nedohlednu, nevěděla jsem ani, jestli se na to třeba nevykašlali, ale naštěstí aspoň nikdo nepískal, takže byli v pořádku.

Trvalo mi asi hodinu, než jsem na pláž dovalila čtyři melouny a ostatní stále nikde.

Lehla jsem si na zem a vyčerpáním usnula. Vzbudila jsem se až za tmy, vedle mě hořel oheň a u něj seděli ostatní a o něčem si povídali. Zvedla jsem se do sedu.
"Proč jste mě nevzbudili, když jste přišli?" Zeptala jsem se rozespale.
"Protožes tady odvedla největší dřinu, chtěli jsme tě nechat spát. Na, tady máš jídlo." Řekla Sarah a podala mi velký kus melounu a půlku kokosu.
"Díky."

Pár hodin jsme seděli u ohně a povídali si, než jsme ho uhasili, polehali si všude kolem do písku a nakonec usnuli.