1. noční obloha

35 1 2
                                    

reg

Byla to jedna z těch zatraceně dlouhych nocí, kdy nevíte jak dal. Spát nemůžete. A Regulus Black už nevěděl jak dal.

Procházel prázdným hradem, jak to dělavál když nemohl spát a potřeboval si protřídit myšlenky. Jeho nohy ho vedly automaticky k astronomické veži, jen tam můžete vidět pozemky z výšky, tak jako nikde.

Bohužel Reg tam nešel z důvodu dlouhého dívání se na hvězdy. Šel tam z důvodu všechno ukončit.

Nevědel jak dal, neměl přátele se kterými by to probral. Nebyl jeho bratr, Sirius, který měl tolik přátel, nebyl oblíbený a ani se neuměl svěřovat a natož si říct o pomoc. Cítil se jako malé dítě, kterého to nikdo nenaučil.

Vyšel po schodech nahoru a ruce si opřel o zábradlí. Podíval se po pozemcích a o něco déle se díval a snažil se si zapamatovat každičký detail. Lehký vítr s chutí konce léta se mu opřel do tváře a odhrnul  mu vlasy z očí.

Neměl si to ješte rozmyslet? Ješte nebylo pozdě.

Ne, nebylo co rozmýšlet. Byl zoufalý, neměl jak dál, nevěděl jak, neměl s kým.

Hluboce se nadechl a zavřel oči.

,,Hej ty, nejsi náhodou Regulus Black?"

Byl tak ponořený do myšlenek, že si nevšiml že na astronomicke veži není sám.

Otočil se za tím hlasem a hned poznal Siriusova kamaráda, Jamese Pottera.

,,...jo..emm, ahoj?" Co jiného měl odpovědět? Nic lepšího ho nenapadlo, ale tak co čekat ve  večer kdy se rohodnete spáchat sebevraždu.

,,Co tu děláš?"

,,Mohl bych se ptát na totéž"

 Ale James nevypadal, že chce odpovědět a tak nastalo tehce trapné ticho, kde James přešel o něco blíž k němu. A Regulus věděl, že už svůj plán dnes večer už neuskuteční.

Začalo být oboum trapně, když tam tak stáli, uprostřed noci, sami.

,,Pěkné hvědy, co?" vydal ze sebe James pochvíli.

Tak jo, pomyslel si Reg, jdeme se bavit o nepodstatných věcech, jen aby nebylo ticho.

James ho ovšem zaskočil, než stihl Reg odpovědět, dodal. "Někdy přemýšlím, kolik lidí se na ně díva a posílá k nim svá přání"

To Rega zarazilo. James byl vždy veselý, byl to poberta, který nikdy neodmítne srandu a už vůbec ne žertíků, ochraňuje mladší a slabší, je slunce všech svých kamarádů. Bohaté dítě, jedináček, arogantní k zmijozelákům, okoulující, kapitán famfrpálového družstva, svalnatý a všichni ho obdivují, muži chtějí být jako on a ženy ho chtějí mít za přítele.

Ovšem to co James řekl znělo jako by to řekl padlý básník a ne ten člověk co baví ostatní.

,,Hvědy ovšem nijak osudem nepohnou. Nevyslyší a nepomůžou. Jsou to jen hvězdy." odvetil Reg potichu, zmatený tou změnou.

,,Takto se na to dívat nemůžes. Jen to, že někdo tvé prosby a myšlenky zná, je úleva. A hvědy tě neodsoudí, nejsou lidi, jen poslouchají. Je to jako mluvit se stěnou, ovšem kouzelné, protože můžes doufat, že tam nahoře někdo je, kdo tě slyší a poslouchá."

,,Zníš jako básník." vyslovil nahlas svou myšlenku.

James ze sebe vydal pobavený výdech. ,,Ovšem, jak si řekl, hvědy osud nemění..." dodal s nadechem smutku.

Nebylo co dodat.

Stáli tam opření o zábradlí.  V tichu a oba koukali nahoru nad sebe.

A Reg poprvé nad tím celým začal přemýšlet jinak. Úplně jinak.

Vzadu na obloze začalo svítat. James se nadechl. ,,No nic, Regulusi... Dobrou noc" A začal se zvedat.

Regulus pořád koukal nahoru na oblohu, na pomalu ztrácející se hvězdy.

Slyšel kroky jak pomalu sestupovaly ze schodů.

Kroky člověka, co ho donutili se nevzdat, co ho zachránily. Kroky, které možná měly dát nový nádech něčemu jinému o cem on ani nepřemýšlel, neodvažoval se přemýšlet.

,,Dobrou noc" zašeptal Reg.

slunce a déšt //jegulus//Kde žijí příběhy. Začni objevovat