𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

48

Trvalo mi asi týden, než jsem se vyléčila. To znamenalo, že uběhly přesně dva týdny od našeho přistání na ostrově a jakákoliv pomoc byla stále v nedohlednu. Když jsem se konečně mohla zapojovat do našeho života, museli mě JJ s Kiarou naučit lovit ryby. Trvalo téměř půl dne, než jsem něco chytla, ale bylo to velmi zábavné. Byla jsem ráda, že s nimi můžu konečně trávit čas. Navíc se mi za ten týden konečně začala hojit rána na rameni, ale bude trvat ještě dlouho, než to bude úplně v pohodě.

Odpoledne téhož dne jsme šli na dřevo, abychom postavili obrovskou hromadu dřeva, jakožto signalizaci pro lodě nebo letadla, která by náhodou zavítala do našeho zorného pole. Spolu s dřevem jsme tam odnesli i zbytek benzínu v kanystru, který jsme na ostrov dotáhli z motorového člunu.

No a večer byl opět vyhrazen pro táborák večeři a hry.

Hned ráno dalšího dne, když jsem se probudila jsem našla JJe jak už v plné síle něco kutí.
Došla jsem k němu a viděla, že někde nejspíš sebral nějaký kus hadru a něco na to čmáral uhlím ze včerejšího večera.
"Co to děláš?" Zašeptala jsem a přisedla si k němu.
"Přeci vlajku... každá země ji má. A tahle země je naše, takže by se měla jmenovat podle nás..."
"Takže...jak se bude jmenovat?"
"Poguelandia!" Řekl okamžitě JJ a já se rozesmála nad jeho teatrálním podáním.

"No jak myslíš." Pak jsem odešla uklidit ohniště a najít si něco k snídani. Docházely nám zásoby jídla, takže jsme se po snídani ihned vydali tuto nepříjemnost napravit. Cestou jsem přemýšlela. Moje city byly stále zmatené a já měla pocit, že si budu muset s někým promluvit, jinak by to mohlo špatně dopadnout. Jenže...nikdy jsem se se svými city nesvěřovala a upřímně se za to stydím.

Přemýšlela jsem, komu to tady říct. Žít stále v Charlestonu, věděla bych s kým se poradit, ale tady? Dobře, známe se zhruba půl roku, ale na to, abych jim o sobě řekla až tolik je to možná málo ne? A tak jsem se rozhodla si to prozatím nechat pro sebe, než se rozmyslím. Pokud se ještě dostaneme domů, mohla bych zavolat někomu že svých dlouholetých přátel a zkusit své štěstí jinde. Jediné, co by tam mohlo být problematické, že oni neznají ani JJe a ani Rafea, ač jsem jim o něm něco vyprávěla.

Dny se táhly jako bych snad měla sedět celou dobu ve škole. Mohla by to být i zábava, ale většinu času jsem se nudila, protože jsem nemohla skákat z útesu, ani lézt po stromech. Plavání také nebylo slavné a stavení a kreslení do písku už mě dávno omrzelo. Najednou jsem si přála být zase v Outer banks a surfovat nebo se neúspěšně snažit řídit.

Šla jsem lesem s rukama plnýma jídla, když mě najednou zarazil podivný zvuk. Znělo to jako slepice a já si okamžitě vybavila JJe.
"Hej, JJi, vím že seš to ty..." Promluvila jsem a skutečně se ze stromu zkoupl oslovený kluk.

"Čau...říkal jsem si, jestli třeba nepotřebuješ pomoc?" Zeptal se a pozvedl obočí. Bylo to docela roztomilé...už se nesnažím krýt, tohle jsem fakt řekla.
"Hmmm, asi ne. Tohle unesu, ale děkuju." Usmála jsem se a znovu vyšla směrem k tábořišti. JJ mě znovu doběhl a šli jsme společně vedle sebe až na pláž.