𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

58

Hodila jsem sebou do jednoho svázaného balíku sena a uvelebila se tam.
"To hodláš spát?" Zeptal se Pope.
"Jo. Pokud mě nebude Někdo rušit."
Chvíli bylo ticho, ale pak začal JJ vyšilovat. Plácal něco o tom, že když jsme napadli Singhovy muže, on něco provede Kie. Upřímně jsem ani nevím proč ucítila bolest v hrudi, jakoby mi tam někdo zapíchl nůž.

"JJ uklidní se!" Snažil se Pope.
" Ne, něco se jí stane!" Rozčiloval se dál, zatímco se bolest ozvala znovu. Měla jsem toho jeho šílení dost.
"Hej!" Přerušila jsem ho ostrým tónem.
"Když se tady budeš takhle rozčilovat a máchat tu rukama ve vzduchu, ničemu nepomůžeš a akorát si nás někdo všimne." Řekla jsem ostře a zamračeně ho propalovala pohledem. Zdálo se, že se uklidnil.

"Ach jo. Proč jsme jenom odcházeli z toho ostrova, tam jsme byli v bezpečí..." Postěžoval si JJ.
"Já jsem celkem ráda, že jsme pryč." Ozvala jsem se opět ze svého balíku.
"Děláš si srandu?" Nechápal JJ a ostatní se na mě nechápavě dívali.
"Se nedivím, že se ti odtamtud nechtělo, ale zkus si řešit holčičí problémy někde na pitomým vostrově úplně někde v prdeli uprostřed moře bez jediného vobchodu."

JJ na mě překvapeně zíral, nejspíš nedokázal zpracovat, co jsem mu řekla. Chvíli bylo ticho, než přišla nějaká zpráva z neznámého čísla. JJ ji otevřel a chvíli tam něco řešili, než jsme se vydali k přístavu, kde měla být Kiara. Doběhli jsme k pobřeží a schovali se za dřevěné bedny.

Rozhlíželi jsme se a hledali jakékoliv známky zrady, nebo Kiary. JJ se nejspíš zbláznil, protože si dal za pás jednu z pistolí a na hlavu ten příšerný klobouk, který mu bůhví proč příšerně slušel. Vydal se podél lodí, zatímco my jsme dál nehybně dřepěli za bednami.

Najednou se od někud přihnala Kiara a následovalo velké obětí těch dvou. Znovu se objevila ta bolest a já začínala tušit, co to je. Pravděpodobně jsem na ní žárlila, což bylo v této chvíli naprosto nepatřičné a nesmyslné.

Všichni jsme doběhli ty dva a začali se vítat s Kiarou. No co, dlouho jsme ji neviděli. Pak nás Kiara odvedla na nějakou loď, která sice nebyla její, ale nějak ji získala. Říkala, že je Rafea. Neměla mi ho vůbec připomínat, teď zase musím řešit blbý kluky. Už jsme vyplouvali, když jsem najednou uslyšela zvony.

Nebyla jsem jediná, kdo si toho všimla, ale největší pozornost tomu věnoval John, který nám řekl, abychom zastavili a počkali na něj. Mluvil něco o tom, že takhle ho volal domů jeho otec. Bylo téměř nemožné, aby to byl on, byl přeci už mrtvý, ale John to nechtěl nechat být a prostě zmizel.