𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

65

Šla jsem po štěrku, který jemně křupal a přemýšlela o tom, jak se zabalím do deky a v klidu budu spát, když se najednou přede mnou objevil stín. Nijak zajímavý, až na to, že tam neměl být, protože tam nebyl žádný strom, ani sloup. Myslela jsem, že to je jen soused, který bydlí pár set metrů ode mě a vždycky v noci vyleze z domu v pyžamu, aby šel vyvenčit psy, jakoby snad nevěděl, že to může udělat ráno.

Šla jsem tedy klidně dál, ale když se stín nehýbal a nebyl slyšet ani štěkot, začínala jsem mít podezření, že to asi až tak normální nebude. Když jsem si to uvědomila, bylo už ale pozdě a někdo se objevil za mnou. Rozběhla jsem se pryč jediným možným směrem a to bylo vpravo z cesty mezi stromy a pravděpodobně k sousedovi na zahradu.

Jenže ti lidé byli moc rychlí i na mě a to nejsem bůhví jak pomalá...na druhou stranu nejsem ani žádnej Usain Bolt takže to pro dospělé muže nebude nic strašného. Někdo po mě skočil a zalehl mě, takže jsem spadla obličejem do mechu a začala se dusit, protože mi rána vyrazila dech a z mechu jsem se moc nenadechla. Brzo naštěstí slezl, ale na rukou jsem ucítila chladný kov. Proboha...to je určitě policie a přišli na to, že jsem celou dobu falšovala všechny pasy dokumenty a všechno...

Ale policie to nebyla. Zvedli mě ze země a ihned mi zavázali přes pusu šátek, abych nemohla mluvit a táhli mě zpátky na cestu, kde stálo velké černé auto. Byla tma, ale i tak jsem dokázala rozeznat, že bylo drahé. Posadili mě na zadní sedadlo mezi dva chlapy a pak se auto rozjelo, ani nevím kam. Nevěděla jsem vůbec nic, ale byla jsem moc vyčerpaná na to, abych se tím zabývala, takže jsem usnula.

Není to moc bezpečné, já vím, ale co se dalo dělat.

Když mě někdo hodil na zem, probrala jsem se. Byli jsme na letišti. Nikdo si moc nevšímal, jak se mnou zacházejí, takže mi nikdo nemohl pomoct. Šla jsem za jedním chlapem, zatímco mě druhý strkal do zad. Muž přede mnou se začal domlouvat španělsky s nějakým zaměstnancem letiště. Ve španělštině nejsem sice nejlepší, ale rozuměla jsem základní věci jako
Převoz, Jih, Carlos Singh
Počkat...Carlos Singh???

Okamžitě jsem se začala bránit, ale bohužel jsem si nevšimla, že vedle mě už stalo několik desítek můžu s nabitými zbraněmi. Jakmile mi jeden namířil na hlavu, přestala jsem se zmítat. Nechtěla jsem znovu skončit postřelená a už vůbec ne mrtvá.
Za chvíli už jsem seděla v soukromém letadle a letěla bůhví kam s bůhví kým. Naštěstí muž, co seděl vedle mě a měl mě hlídat brzy usnul.

Neměla jsem sice šanci se odtamtud dostat, ale aspoň jsem byla dobrá v gymnastice a dokázala si ruce přendat dopředu, abych si sáhla do kapsy pro mobil.
Rychle jsem rozklikla první kontakt, kterým byl JJ a naklikala tam rychlou zprávu.
Necekejte na mě, jsem v letadle

Na delší zprávu jsem neměla čas. Uvědomovala jsem si, že to bude znít jako bych je tam nechala a sama si odletěla, ale nebyl čas. S údivem jsem se podívala na čas a zjistila, že i oni budou za pár minut muset odletět. Rychle jsem mobil schovala a snažila se dostat ruce zase zpátky, jenže jsem udělala moc velký hluk a muž vedle mě se probudil.