66

272 17 1
                                    

"Co tu zkoušíš?" Zeptal se mě naštvaně muž a namířil na mě pistoli, abych se přestala hýbat. Mluvil silným španělským přízvukem, stejně jako všichni v letadle. Několik z nich se na nás otočilo.
"Nemůžeš ji zastřelit, je moc důležitá." Promluvil na někdo španělsky. Nejspíš je ani nenapadlo, že bych tomu snad mohla rozumět.

Místo kulky mě nakonec zasáhla jen něčí ruka, když mi dal muž vedle mě pěstí do nosu. Skvělé. Naštěstí se mu to ze strany moc nepovedlo, takže mi ho nezlomil, ale i tak jsem cítila krev, která kapala na šátek, kterým jsem měla stále zavázanou pusu.

Přistáli jsme dřív, než jsem čekala někde ve Venezuele a nastoupili do přistaveného černého auta. Posadili mě znovu dozadu mezi dva muže. Nevěděla jsem, kam jedeme, ale pak jsem si všimla ukazatele. Jeli jsme na místo, které se jmenovalo Tres Rocas. Takže asi tři kameny. Nikdy jsem tam nebyla a rozhodně mě nenapadlo, že bych se tam mohla dostat za takovýhle okolností.

Zastavili jsme u domu, který byl skrytý mezi stromy. Sama bych ho určitě nenašla. Venku seděli dva lidé a muži mě z auta vedli přímo za nimi.
"Vidíš Johne? Je to jen kousek touhle džunglí...víš, že každý muž, kdo tu sochu držel skončil špatně. Takže jsem si obstaral holku... Možná by mi i k něčemu byla, ale přivezli jí až teď, takže pozdě. Sochu už mám, jak vidíš. Co vám tak dlouho trvalo?" Otočil se na nás muž. Carlos. Jako bych ho už viděla.

A vedle seděl Johnův táta. Málem jsem se udusila, když jsem si uvědomila, kdo to je. Snad nespolupracovali proboha.
"Má pro mě, ale větší cenu než jen to. Víš kdo to je? Riley. Dcera dvou nejznámějších šperkařů v Americe. A jistě víš, že šperky, ty drahé se dělají ze zlata. Jejich firma měla několik lidí, kteří hledali zlato a mezi ně patřil i její otec. Ale ale, on ti o tom neřekl? To mě mrzí. Nejspíš jsi zdědila jeho čich na zlato, takže půjdeš s námi. Ale zatím ji zavřete do sklepa ve městě. A jeho taky."

Domluvil Carlos a dva muži mě capli za lokty a táhli mě zase k autu, zatímco další dva táhli Johna. Přemýšlela jsem, jak mě našel. Riley už se dávno nejmenuji, takže mě musel sledovat už delší dobu. Bůhví, co všechno o mě věděl.

Skončila jsem v tmavém sklepě s jedním malým okýnkem u stropu. Johna vyhodili o několik ulic dřív. Byla jsem tam sama. Začala mi být zima. Vzpomínala jsem na to, jak mi byla zima na ostrově a JJ mi pomohl. Usmála jsem se do šátku. Chtěla jsem si ho sundat, takže jsem si musela zase přelézt ruce, abych je měla vepředu. Když jsem šátek sundala, nahlas jsem vydechla. Byl to příjemný pocit.

Sedla jsem si do rohu a chvíli se dívala ven. Dovnitř svítil jen měsíc, takže byla vidět všechna špína na zemi, ale mě to bylo jedno. Stejně už jsem byla špinavá a zpocená.

Po chvíli jsem usnula a probudila se až ráno, když jsem slyšela, jak někdo běžel kolem a prudce zabrzdil na štěrku u okna, který se nasypal dovnitř dírou pod ním.

𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑Kde žijí příběhy. Začni objevovat